Potěšila mě nedělní návštěva dcery a její rodinky. Pětiletý Honzík šmejdil po bytě a každou chvíli přerušoval hovor dospělých nějakým přáním. "Dědo, můžu si půjčit toho vyřezávaného koníka?" Dovolil jsem a řekl mu, kde koník je. Chlapec si s ním trochu pohrál, ale za chvíli si vzpomněl na moji hrací skříňku. Opět jsem mu vysvětlil, kde skříňku najde, a on si pro ni vylezl. Nějaký čas ho bavilo otvírat a zavírat její víko a poslouchat veselou melodii. Tu si vzpomněl, jak jsem mu minule zahrál na malou flétničku. "Dědo, můžu si půjčit tu tvou píšťalku?" Rád jsem mu vyhověl a poslal ho pro ni.

Když ji hošík našel přesně na určeném místě, na chvíli se zarazil. Potom se mi vrhl do náruče a začal mi horlivě šeptat do ucha: "Dědo, já jsem to věděl, že ty vůbec nejsi slepý. Ty dobře vidíš, kde co máš. Ale neboj se, já to nikomu neprozradím. Bude to jenom naše tajemství."