Vymezení osob se zdravotním postižením pro účely pracovněprávních předpisů
Některým skupinám osob věnují pracovněprávní předpisy zvýšenou pozornost vzhledem k jejich ztíženému postavení na trhu práce. Jednou z těchto skupin jsou i osoby, u kterých právní úprava předpokládá určitou míru omezení pracovního uplatnění z důvodu jejich nepříznivého zdravotního stavu.
Pojem 'osoba se zdravotním postižením' byl do českého právního řádu zaveden zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen 'zákon o zaměstnanosti'). Předchozí právní úprava užívala dlouhou dobu termíny 'občan se změněnou pracovní schopností' a 'občan se změněnou pracovní schopností s těžším zdravotním postižením'. Podle důvodové zprávy k návrhu současného zákona o zaměstnanosti byl pojem 'občan se změněnou pracovní schopností' překonán, zejména z důvodu neslučitelnosti terminologie s jinými terminologiemi používanými v zemích Evropských společenství.
OSOBY SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM
Okruh osob, které jsou považovány za osoby se zdravotním postižením pro účely pracovněprávních předpisů, vymezuje § 67 odst. 2 zákona o zaměstnanosti. Jedná se o fyzické osoby, které jsou:
- orgánem sociálního zabezpečení uznány plně invalidními (dále jen 'osoby s těžším zdravotním postižením'),
- orgánem sociálního zabezpečení uznány částečně invalidními,
- rozhodnutím úřadu práce uznány zdravotně znevýhodněnými (dále jen 'osoby zdravotně znevýhodněné').
Zákon o zaměstnanosti v prvních dvou případech spojuje postavení osoby se zdravotním postižením pro účely pracovněprávních předpisů s pojetím invalidity podle předpisů o sociálním zabezpečení, konkrétně podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen 'zákon o důchodovém pojištění').
Invaliditou lze rozumět sociální stav občana, který vyjadřuje míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.1) Jedná se o sociální událost, s níž právní předpisy spojují právem uznané následky. Pro invaliditu je charakteristické dlouhodobé nebo trvalé narušení zdravotního stavu. Je třeba ji odlišovat od přechodných poruch zdraví, u kterých se předpokládá znovunabytí schopnosti zabezpečit si prostředky k obživě prací po určité době. Přechodné poruchy zdraví jsou pokryty institutem dočasné pracovní neschopnosti podle předpisů o nemocenském pojištění. Podle míry narušení zdravotního stavu a jeho dopadu do profesní sféry jednotlivce rozlišuje právní úprava důchodového pojištění plnou invaliditu a částečnou invaliditu.
Poslední okruh osob se zdravotním postižením upravuje přímo zákon o zaměstnanosti. Jedná se o osoby zdravotně znevýhodněné, za které se považují fyzické osoby, které mají zachovanou schopnost vykonávat soustavné zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost, ale jejich schopnosti být nebo zůstat pracovně začleněny, vykonávat dosavadní povolání nebo využít dosavadní kvalifikaci nebo kvalifikaci získat jsou podstatně omezeny z důvodu jejich dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
OSOBY PLNĚ INVALIDNÍ - OSOBY S TĚŽŠÍM ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM
Osoby, které byly orgánem sociálního zabezpečení uznány jako plně invalidní, jsou podle zákona o zaměstnanosti považovány za osoby se zdravotním postižením. Jedná se o tzv. automatický okruh osob se zdravotním postižením. Zákon o zaměstnanosti je navíc považuje za osoby s těžším zdravotním postižením, což jim poskytuje vyšší míru ochrany. Není přitom rozhodující, zda fyzická osoba pobírá plný invalidní důchod, či nikoliv. Pro účely pracovněprávních předpisů je dostačující rozhodnutí o plné invaliditě.
Okruh osob, které mohou být uznány jako plně invalidní, vymezuje § 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Podle tohoto ustanovení je pojištěnec plně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu:
- poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 procent, nebo
- je schopen pro zdravotní postižení soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek.
DLOUHODOBĚ NEPŘÍZNIVÝ ZDRAVOTNÍ STAV
Základním posudkovým kritériem, bez kterého nemůže být plná invalidita uznána, je dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Vymezení tohoto pojmu obsahuje § 26 zákona o důchodovém pojištění, podle něhož se za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav považuje zdravotní stav, který má podle poznatků lékařské vědy trvat déle než jeden rok. Podle současné právní úpravy vychází charakteristika zdravotního stavu jako dlouhodobě nepříznivého z obecné právní domněnky zohledňující hledisko medicínské (podle poznatků lékařské vědy) a hledisko časové (trvání takového stavu po vymezenou minimální dobu). Pokud jde o samotné časové hledisko, je v citovaném ustanovení zákona založeno jak na faktickém trvání nepříznivého zdravotního stavu po určitou minimální dobu (delší než jeden rok), tak na právní domněnce stálosti, respektive trvání nepříznivého zdravotního stavu po dobu delší než jeden rok.2) Pro samotné vymezení dlouhodobě nepříznivého stavu nejsou rozhodující jeho důsledky pro posuzovanou osobu, například do jaké míry ovlivňuje schopnost pracovního uplatnění nebo schopnost vykonávat soustavnou výdělečnou činnost. Tyto skutečnosti jsou právně relevantní až v další fázi posuzování plné invalidity.
Pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti
Z § 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění je patrné, že právní úprava rozlišuje dva výše uvedené typy plné invalidity. První typ je tzv. obecnou invaliditou charakterizovanou poklesem schopnosti soustavné výdělečné činnosti. V této variantě jde obsahově o trvalou nebo dlouhodobou neschopnost výkonu jakékoliv soustavné výdělečné činnosti vyplývající ze zjištěného dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.3) Pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti vyjádřený procentní mírou je zdravotním podkladem pro její uznání. Musí být ovšem naplněna příčinná souvislost mezi dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem a poklesem schopnosti soustavné výdělečné činnosti.
Při určování poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti pojištěnce se podle § 39 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění vychází z jeho zdravotního stavu doloženého výsledky funkčních vyšetření a z jeho schopností vykonávat práce odpovídající zachovaným tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k výdělečným činnostem, které vykonával předtím, než k takovému poklesu došlo, a k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem; přitom se bere v úvahu, zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující schopnost výdělečné činnosti pojištěnce, zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, a schopnost rekvalifikace pojištěnce na jinou výdělečnou činnost, než dosud vykonával.
Způsob posouzení a procentní míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti ponechává zákon o důchodovém pojištění na prováděcím předpisu - vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen 'prováděcí vyhláška').
Ustanovení § 5 prováděcí vyhlášky vymezuje pojem 'soustavná výdělečná činnost' pro účely posuzování plné nebo částečné invalidity. Jedná se o činnost vykonávanou tak, že výdělek z ní je stálým zdrojem příjmu, a to i když tato činnost nezakládá účast na důchodovém pojištění. Druhá věta tohoto ustanovení obsahuje negativní vymezení pojmu. Za soustavnou výdělečnou činnost se nepovažuje taková činnost vykonávaná nejdéle po dobu jednoho roku v rámci pracovní rehabilitace na základě doporučení příslušného lékaře okresní správy sociálního zabezpečení. Definice soustavné výdělečné činnosti pro účely posuzování invalidity je odlišná od zákonné definice výdělečné činnosti obsažené v § 27 zákona o důchodovém pojištění, podle něhož se výdělečnou činností rozumí činnost osob uvedených v § 5 odst. 1 písm. a) až l) a v) tohoto zákona vykonávaná v rozsahu, který zakládá účast na pojištění. Rozdíl obou definic tedy spočívá v tom, že soustavná výdělečná činnost pro účely posouzení plné nebo částečné invalidity nemusí nutně zakládat účast na důchodovém pojištění.
Ustanovení § 6 odst. 1 prováděcí vyhlášky definuje termín 'schopnost soustavné výdělečné činnosti' pro účely posouzení jejího poklesu při posuzování plné invalidity. Jde o schopnost pojištěnce vlastní prací dosáhnout výdělek odpovídající jeho tělesným, smyslovým a duševním schopnostem. Pro posouzení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti zvolil prováděcí předpis princip subjektivní. Míra takového poklesu se tedy hodnotí ve vazbě na schopnosti posuzovaného subjektu, tzn. že posudkový lékař musí hodnotit případný pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti přísně individuálně.4)
Procentní míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle druhu zdravotního postižení jsou uvedeny v příloze č. 2, která je součástí prováděcí vyhlášky. Postup, kterým se stanoví procentní míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, upravuje § 6 odst. 3 prováděcí vyhlášky. Pokud je u pojištěnce zjištěna základní podmínka plné invalidity, kterou je přítomnost dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, tj. nepříznivého zdravotního stavu, který má podle poznatků lékařské vědy trvat déle než jeden rok, je nutné určit zdravotní postižení, které je jeho příčinou. Druhá věta § 6 odst. 3 prováděcí vyhlášky upravuje situace, kdy fyzická osoba trpí více zdravotními postiženími. Pak se jednotlivé hodnoty poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti nesčítají, ale určí se, které zdravotní postižení je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Procentní míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se stanoví podle tohoto zdravotního postižení, a to se zřetelem k závažnosti ostatních zdravotních postižení. Méně závažná zdravotní postižení jsou tedy pomocným kritériem, které se může uplatnit pouze v rozsahu vyhláškou stanoveného procentního rozmezí daného pro hlavní zdravotní postižení.
V případě, že příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce je zdravotní postižení, které s ohledem na jeho předchozí výdělečné činnosti, dosažené vzdělání, zkušenosti, znalosti a schopnost rekvalifikace způsobuje pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti větší, než odpovídá horní hranici míry poklesu této schopnosti, lze podle § 6 odst. 4 prováděcí vyhlášky tuto horní hranici zvýšit až o deset procentních bodů. To platí obdobně, nastal-li pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti uvedený ve větě první v důsledku působení více příčin dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce.
Ustanovení § 6 odst. 5 prováděcí vyhlášky upravuje případy, kdy je příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce zdravotní postižení, které s ohledem na jeho předchozí výdělečné činnosti, dosažené vzdělání, zkušenosti, znalosti, schopnost rekvalifikace a dlouhodobě příznivou stabilizaci zdravotního stavu způsobuje pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti menší, než odpovídá dolní hranici míry poklesu této schopnosti. Pak lze tuto dolní hranici snížit až o deset procentních bodů.
Schopnost soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek
Druhý typ plné invalidity je vymezený v § 39 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění. Nebere v úvahu míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, ale vychází ze skutečnosti, že fyzická osoba je pro zdravotní postižení schopna soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Zdravotním podkladem pro uznání plné invalidity druhého typu je trvalé těžké zdravotní postižení. V tomto pojmu je vyjádřen mimořádně závažný rozsah zdravotního postižení připouštějící sice soustavnou výdělečnou činnost, ale jen za zcela mimořádných podmínek.5) Bližší úpravu ponechává zákon o důchodovém pojištění na prováděcím předpisu.
Zdravotní postižení umožňující soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek pro účely § 39 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění jsou uvedena v příloze č. 3 prováděcí vyhlášky.
PRO PRACOVNĚPRÁVNÍ PŘEDPISY INVALIDITA BEZ ROZDÍLŮ
U osob, u kterých byla uznána plná invalidita prvního typu, se nepředpokládá výkon soustavné výdělečné činnosti, předpokládá se u nich pouze případný výkon výdělečné činnosti v rozsahu zachovaného pracovního potenciálu, který může být až třetinový; tato činnost by měla být menšího rozsahu nebo se vyznačovat svou nesoustavností. Naproti tomu u osob, u kterých byla uznána plná invalidita druhého typu, právní úprava výkon soustavné činnosti předpokládá, neboť stanoví, že jsou schopny soustavné výdělečné činnosti. Pro zdravotní postižení jsou však této činnosti schopny jen za zcela mimořádných podmínek.
Pracovněprávní předpisy však považují všechny osoby, které byly orgánem sociálního zabezpečení uznány plně invalidními, za osoby se zdravotním postižením, aniž by rozlišovaly, na základě jakého ustanovení byla plná invalidita uznána. Přijetím současného zákona o zaměstnanosti se osobám uznaným plně invalidními z důvodu poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 procent dostalo stejného postavení jako osobám uznaným plně invalidními z důvodu schopnosti soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek.
Určitý rozdíl lze nalézt pouze na úseku zprostředkování zaměstnání. Podle § 25 odst. 2 písm. f) zákona o zaměstnanosti se fyzická osoba nemůže stát uchazečem o zaměstnání po dobu, po kterou je plně invalidní podle § 39 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, tedy z důvodu poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 procent. Právní úprava ovšem nevylučuje, aby byla vedena v evidenci úřadu práce jako zájemce o zaměstnání.
OSOBY ČÁSTEČNĚ INVALIDNÍ
Druhým okruhem osob, které jsou považovány za osoby se zdravotním postižením pro pracovněprávní účely, jsou osoby uznané orgánem sociálního zabezpečení za částečně invalidní. Stejně jako u plně invalidních osob se jedná o tzv. automatický okruh osob se zdravotním postižením. Na rozdíl od plně invalidních jsou však osoby částečně invalidní považovány zákonem o zaměstnanosti za osoby se zdravotním postižením, nikoliv za osoby s těžším zdravotním postižením.
Částečná invalidita vychází z předpokladu, že fyzická osoba má zachovanou schopnost vykonávat soustavnou výdělečnou činnost, ale tato schopnost je do určité míry omezena. Podobně jako u plné invalidity rozlišuje právní úprava důchodového pojištění dva typy částečné invalidity. Vyplývá to z § 44 zákona o důchodovém pojištění, podle kterého je pojištěnec částečně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33 procent. Pojištěnec je částečně invalidní také tehdy, jestliže mu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně ztěžuje obecné životní podmínky.
Oba typy částečné invalidity předpokládají splnění základní podmínky, kterou je existence dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Za ten se, jak již bylo uvedeno výše, považuje nepříznivý zdravotní stav, který má podle poznatků lékařské vědy trvat déle než jeden rok. Pro pojetí dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, který je složkou definice částečné invalidity, platí to, co již bylo řečeno v souvislosti s definicí plné invalidity. Lze jen dodat, že minimální doba trvání dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu navazuje na podpůrčí dobu v systému nemocenského pojištění, ze kterého je poskytováno nemocenské jako dávka náležející při poruchách zdraví přechodného charakteru podle zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů.
U prvního typu částečné invalidity se, stejně jako u prvního typu plné invalidity, vychází z procentní míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Jde o zhodnocení zbývající schopnosti výdělečné činnosti pojištěnce postaveném na objektivním zjištění zdravotního stavu s přihlédnutím k jeho vzdělání, předchozímu zaměstnání a možnosti rekvalifikace.6) Z povahy věci je zřejmé, že se tato míra pohybuje v rozmezí od 33 procent, kde se nachází spodní hranice uznání částečné invalidity, do 66 procent, kde jde o horní hranici pro uznání částečné invalidity, po jejímž překročení již nastupuje uznání plné invalidity.
Pro posouzení částečné invalidity prvního typu platí obdobně § 39 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Při určení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti pojištěnce se tedy vychází z jeho zdravotního stavu doloženého výsledky funkčních vyšetření a z jeho schopnosti vykonávat práce odpovídající zachovaným tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k výdělečným činnostem, které vykonával předtím, než k takovému poklesu došlo, a k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem; přitom se bere v úvahu, zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující schopnost výdělečné činnosti pojištěnce, zda a jak je pojištěnec na své postižení adaptován a schopnost rekvalifikace pojištěnce na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával.
Druhý typ částečné invalidity je definován v § 44 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, podle něhož je pojištěnec částečně invalidní také tehdy, jestliže mu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně ztěžuje obecné životní podmínky. Zde na rozdíl od druhého typu plné invalidity není vazba mezi zdravotním postižením a (zvláště mimořádnými) podmínkami výkonu soustavné výdělečné činnosti, ale vztah mezi dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem a značným ztížením obecných životních podmínek. Okruh zdravotně postižených značně ztěžujících obecné životní podmínky stanoví příloha č. 4 prováděcí vyhlášky.
OSOBY ZDRAVOTNĚ ZNEVÝHODNĚNÉ
Poslední skupinou osob, které jsou považovány za osoby se zdravotním postižením pro účely pracovněprávních předpisů, jsou osoby zdravotně znevýhodněné. Tento institut byl do českého právního řádu zaveden přijetím současného zákona o zaměstnanosti s účinností od 1. října 2004. Osoby zdravotně znevýhodněné získávají toto postavení na žádost, na rozdíl od plně nebo částečně invalidních osob, jež jsou za osoby se zdravotním postižením podle zákona o zaměstnanosti považovány automaticky.
Pojem 'osoba zdravotně znevýhodněná' je blíže vymezen v § 67 odst. 3 zákona o zaměstnanosti. Považuje se za ni fyzická osoba, která má zachovanou schopnost vykonávat soustavné zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost, ale její schopnosti být nebo zůstat pracovně začleněna, vykonávat dosavadní povolání nebo využít dosavadní kvalifikaci nebo kvalifikaci získat, jsou podstatně omezeny kvůli jejímu dlouhodobě nepříznivému zdravotnímu stavu.
TŘI KRITÉRIA
Zákon o zaměstnanosti stanoví tři podmínky, které musejí být splněny k tomu, aby byla fyzická osoba uznána za zdravotně znevýhodněnou a mohla tak požívat postavení osoby se zdravotním postižením pro účely pracovněprávních předpisů:
- dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav,
- podstatné omezení schopnosti osoby být nebo zůstat pracovně začleněna, vykonávat dosavadní povolání nebo využít dosavadní kvalifikaci nebo kvalifikaci získat,
- zachovanou schopnost vykonávat soustavné zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost.
Pro uznání osoby za zdravotně znevýhodněnou a získání tím postavení osoby se zdravotním postižením pro účely pracovněprávních předpisů musí být všechna tři kritéria splněna kumulativně. Pokud by některé z nich nebylo u dané fyzické osoby splněno, nebyla by naplněna zákonná definice osoby zdravotně znevýhodněné.
Základním kritériem pro uznání osoby za zdravotně znevýhodněnou je její dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, který je pro účely zákona o zaměstnanosti definován v § 67 odst. 4. Jde o nepříznivý zdravotní stav, který má podle poznatků lékařské vědy trvat déle než jeden rok a podstatně omezuje psychické, fyzické nebo smyslové schopnosti a tím i schopnost pracovního uplatnění.
Pojetí dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu podle § 67 odst. 4 zákona o zaměstnanosti používá medicínské hledisko a časové hledisko, která jsou doplněna věcným hlediskem. Tím jsou zákonem uznané důsledky nepříznivého zdravotního stavu spočívající v omezení psychických, fyzických nebo smyslových schopností fyzické osoby, což způsobuje i omezení schopnosti pracovního uplatnění. Z tohoto důvodu je možné, aby úřad práce posuzující dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav fyzické osoby pro účely přiznání postavení osoby zdravotně znevýhodněné neuznal tento stav v případě, kdy sice existuje funkční porucha zdravotního stavu, ale podstatně neomezuje psychické, fyzické nebo smyslové schopnosti a tím ani schopnost pracovního uplatnění.
Definice dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pro oblast zaměstnanosti v sobě zahrnuje již i samotné důsledky dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, kvalifikující míru jeho 'nepříznivosti'.7) Je tedy nutné odlišovat dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav pro účely posuzování osoby zdravotně znevýhodněné podle zákona o zaměstnanosti, od dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, který je složkou definice plné i částečné invalidity.
Důsledkem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu musí být podstatné omezení schopnosti fyzické osoby být nebo zůstat pracovně začleněna, vykonávat dosavadní povolání nebo využít dosavadní kvalifikaci nebo kvalifikaci získat. Tyto podmínky jsou dány alternativně, tzn. že stačí, bude-li u dané fyzické osoby naplněna pouze některá z nich, např. omezení schopnosti být nebo zůstat pracovně začleněna; omezení schopnosti vykonávat dosavadní povolání nebo využít dosavadní kvalifikace nebo kvalifikaci získat již nemusí být naplněno.
Při splnění obou výše uvedených podmínek musí mít fyzická osoba zachovanou schopnost vykonávat soustavné zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost, neboť pouze takové osobě je účelné poskytnout pomoc při přístupu k zaměstnání a ochranu v pracovněprávních vztazích.
ROZHODNUTÍ O UZNÁNÍ OSOBY SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM
Skutečnost, že je osobou se zdravotním postižením podle § 67 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, musí fyzická osoba vždy doložit příslušným rozhodnutím orgánu státní správy. U plně nebo částečně invalidních osob se tato skutečnost dokládá rozhodnutím nebo potvrzením orgánu sociálního zabezpečení.8) Pokud se jedná o osoby s těžším zdravotním postižením, je nutné doložit rozhodnutí o uznání plné invalidity nebo o přiznání plného invalidního důchodu. U částečně invalidních osob je nutné doložit rozhodnutí o uznání částečné invalidity nebo o přiznání částečného invalidního důchodu.
Skutečnost, že je osobou zdravotně znevýhodněnou, dokládá fyzická osoba rozhodnutím úřadu práce.9) Úřady práce jsou o postavení osoby zdravotně znevýhodněné oprávněny rozhodovat od 1. července 2006. Tato změna nastala přijetím zákona č. 109/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách, jež přinesl také změnu zákona o zaměstnanosti. Před uvedeným datem rozhodoval o tom, zda se jedná o osobu zdravotně znevýhodněnou podle § 67 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti orgán sociálního zabezpečení, tj. ve většině případů okresní správa sociálního zabezpečení.10) Fyzické osoby, které byly do 30. června 2006 rozhodnutím okresní správy sociálního zabezpečení uznány za zdravotně znevýhodněné, se po dobu platnosti tohoto rozhodnutí, maximálně však po dobu tří let od nabytí účinnosti zákona č. 109/2006 Sb., považují za osoby zdravotně znevýhodněné podle § 67 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti.11) Protože tento zákon nabyl účinnosti 1. července 2006, skončí platnost rozhodnutí okresní správy sociálního zabezpečení o uznání fyzické osoby za zdravotně znevýhodněnou 1. července 2009, pokud v nich nebyla uvedena platnost kratší.
Není vyloučené, že některé osoby se zdravotním postižením prokazují svůj status rozhodnutím o změněné pracovní schopnosti nebo rozhodnutím o změněné pracovní schopnosti s těžším zdravotním postižením, která byla vydávána podle dnes již zrušeného zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti. Všem těmto rozhodnutím skončila vzhledem k § 148 odst. 7 a 8 zákona o zaměstnanosti platnost 1. října 2007, pokud v nich nebyla určena platnost kratší. Zdravotně znevýhodněné osoby, jejichž doklady o uznání za zdravotně znevýhodněné pozbyly platnosti podle přechodných ustanovení zákona o zaměstnanosti, musejí podat novou žádost u místně příslušného úřadu práce. Ten pak může přezkoumávat, zda vydá rozhodnutí o uznání osoby za zdravotně znevýhodněnou.
Pro účely pracovněprávních předpisů musí být důsledně dodržováno vymezení osoby se zdravotním postižením podle § 67 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, protože český právní řád obsahuje více definic zdravotního postižení. Každá z nich je však určena pro jinou oblast úpravy. Jako doklad o zdravotním postižení pro účely pracovněprávních předpisů nemůže sloužit ani žádný z průkazů mimořádných výhod vydávaný podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Tyto průkazy jsou vydávány za jiným účelem a nelze jimi nahrazovat rozhodnutí týkající se plné nebo částečné invalidity nebo rozhodnutí o uznání osoby zdravotně znevýhodněné, i když je možné, že například plně či částečně invalidní osoba bude držitelem průkazu mimořádných výhod určitého stupně.
Poznámky:
1) Ryba, J. a kol.: Zákon o důchodovém pojištění a předpisy související, Praha, Orac 1995, str. 48.
2) Langer, R.: Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav významný pro nároky z některých sociálních systémů, Práce a mzda č. 10/2007, str. 40.
3) Biskup, J.: Nové pojetí invalidity a její posuzování v systému důchodového pojištění, Právo a zaměstnání č. 1/ 1996, str. 9.
4) Brejcha, A., Šantrůček, V.: Zákon o důchodovém pojištění - komentář, Praha, Cedex 1996, str. 302.
5) Biskup, J.: Nové pojetí invalidity a jejího posuzování v systému důchodového pojištění, Právo a zaměstnání, č. 1/1996, str. 9.
6) Přib, V., Voříšek, V.: Důchodové předpisy 2007 s komentářem, 5., aktualizované vydání, Olomouc, ANAG 2007, str. 192.
7) Langer, R.: Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav významný pro nároky z některých sociálních systémů, Práce a mzda č. 10/2007, str. 42.
8) Srov. § 67 odst. 5 věta první zákona o zaměstnanosti.
9) Srov. § 67 odst. 5 věta druhá zákona o zaměstnanosti.
10) Okresní správy sociálního zabezpečení nyní posuzují zdravotní stav fyzických osob jen pro účely nemocenského a důchodového pojištění.
11) Srov. čl. XIX zákona č. 109/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách.
asistentka na katedře pracovního práva a sociálního zabezpečení
Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Brno
Zdroj: Právní rádce
|