Garde

Diář Jany Bendové

Poplatky u lékaře připomínají velký boxerský pytel.

Opoziční rána: zrušíme je! Koaliční lidovecká rána: vyjměme děti a kmety!

Národní rada osob se zdravotním postižením: zrušme je pro seniory v ústavech! Pětasedmdesát procent občanů: pryč s nimi úplně!

Politiky vedou politické důvody (v podzimních volbách jako když najdeš), nepolitiky sociální důvody.

Většinu z nás pak ovlivňuje zažitá víra, více či méně přiznaná, že spojování peněz a zdraví je nemravné, nemá se dávat do přímé souvislosti, a kdo tak činí, je nejspíš nelida, pracháč a vůbec necitlivý člověk. A aby byl poplatkový obrázek po necelých dvou měsících kompletní, lékárny hlásí, že si lidé kupují levnější léky bez předpisu a kupují jich méně.

Poplatky tedy začaly fungovat. A mají namále.

Co s tím?

Předně základní otázky: K čemu poplatky máme? Všude na světě se používají jako brzda plýtvání. Nebudouli, musí se zbytečné návštěvy ordinací regulovat jinak, třeba žádankami při návštěvách specialistů nebo čekacími lhůtami.

Plýtváme penězi? Plýtváme.

Možná až třicet procent péče je poskytováno nadbytečně. K lékaři chodíme dvakrát častěji než jinde, léků vyhodíme nejméně za 4 miliardy. Průměrný český senior užívá až devět různých léků, což - až na výjimky - jeho zdraví zrovna nepřidá.

Víme o plýtvání? Víme. Loni většina z nás souhlasila, že je moudřejší více doplácet za levnější léky, aby zbylo na drahé operace.

Jsou poplatky ožebračující? Obecně nikoli. Ty české patří v porovnání s příjmy k nejnižším na světě.

Mají být v poplatcích výjimky? Ekonom potvrdí základní pravdu: čím více výjimek, tím je jejich smysl zbytečnější. Lidovci teď navrhli, aby neplatili senioři nad 70 let a děti do 6 let. Tak byli s oznámením novinky hrr, že nám ani nespočítali, kolik lidí chtějí osvobodit. Počítali jsme za ně: přibližně milion dvě stě tisíc lidí. Bohatých i chudých, majitelů pěti vil v Praze i bezdomovců. Kde je tady logika, kde sociální ohledy? Šedesátiletý chudák zaplatí lékaři 30 korun a sedmdesátník rejdař nic? Kuriózním výsledkem politického vršení výjimek - pro miminka, předškoláky, adolescenty, penzisty, seniory rozličného věku - bude nakonec situace, kdy poplatky zaplatí jen ti, kdo k lékaři nechodí.

I ortodoxní obhájce poplatků však uzná, že někteří lidé na ně nemají. Třeba chudší senioři v ústavech, chronicky nemocní. Zatímco rodiče miminek a malých dětí dostávají porodné, přídavky, mají odpočty daní, stát jim platí rodičovskou, mají nárok i na řadu preventivních prohlídek zdarma, tak penzisté si vyskakovat nemohou. Ale jim má nedostatek peněz na lékaře doplatit ministr Nečas, nikoli Julínek. Nečas má umět rozlišit mezi šedesátiletým chudákem a sedmdesátiletým majitelem realit. Julínek nezjistí, kdo pláče kvůli třicetikoruně za sebe, ale bez mrknutí oka zaplatí tisícikorunu za ošetření pejska.

Poplatky bolí řadu lidí i čistě z psychologických příčin, ne proto, že by je desetikoruny ruinovaly. Neumíme s nimi ve svých rozpočtech počítat, protože se desetiletí z politických důvodů říkalo 'péče je bezplatná'. Nezvykli jsme si uvažovat stylem 'odpustím si dvě piva, zůstane mi na ordinaci'. Nevidíme, že člověk s patnáctitisícovým platem zaplatí ročně do zdravotní kasy 24 tisíc, což vystačí na pouhou jednu operaci slepého střeva.

Kdosi chytrý spočítal: pokud by mělo zdravotnictví zůstat solidární jako dnes, bez regulací, poplatků a bez dluhů, pak za dvacet let budou muset být naše odvody do zdravotnictví téměř dvojnásobné. Pak by zbývalo méně na penze, školy, silnice. Přebývalo by jediné: příležitosti pro politické populisty.