Jsem pomalá, leč soběstačná vozíčkářka a bydlím ve sklářském městě, nese název Nový Bor. Každé tři týdny jezdím do Nové Paky, kde pracuji jako administrativní pracovnice. Do Nové Paky se dopravuji automobilem, přijíždějí a odvážejí mě. Z ekonomických důvodů jsem chtěla okusit jízdu do Nové Paky vlakem. Je 21. století, myslela jsem si.

Před pár lety jsem poprvé zkusila jako vozíčkářka jízdu vlakem, jela jsem z Brna (velkoměsto!) do Strakonic na potápění vozíčkářů. Objednala jsem si vagon, měsíc dopředu, pak telefonicky ještě týden předem a už jsem se těšila. Bohužel vagon nepřipravili, ale zvedací plošinu ano a tak se mnou vyjeli do poštovního vozu, kde jsem mezi balíky, koly a oknem s mřížemi prožívala svou první jízdu. Bylo to na podzim, v každé zastávce otevírali a zavírali. Po chvíli se mi začala hlásit má přirozená biologická potřeba. Co teď?

Blížili jsme se k Českým Budějovicím, kde mě čekal přestup. Pomyslela jsem si: "Kdyby trakaře padaly, navštívím na nádraží toaletu." Ovšem nepočítala jsem s tím, že náš vlak bude mít zpoždění a druhý na nás bude již čekat. Když jsme zastavili, přijela ještěrka, hopli mě na ní, přejeli jsme perón, hopli mě do vlaku a sbohem České Budějovice a záchode. Další vlak byl uzpůsobený pro vozíčkáře, byl tam i záchod, no, ale sedněte si. V malém nádražíčku podobném Novému Boru přišli čtyři nádražáci (mimochodem pěkní chlapi), čapli mě a vyndali z vlaku a bylo. Můj první vzrušující zážitek s Českými drahami.

Ale vrátím se zpět. Do Nového Boru. Osobně jsem mluvila v květnu s pánem za přepážkou, dokonce mi vytiskl spoje do Nové Paky. Řekl, že to není problém, stačí týden předem se telefonicky domluvit. Super, stačilo už jen vybrat si den odjezdu. Vyhrál to pátek na konci června, zařídila jsem si odvoz na nádraží v Novém Boru a odvoz z nádraží v Nové Pace. V pondělí jsem volala, vše bylo v pořádku, vzali si na mě kontakt a v pátek jsem mohla jet. Ten den ještě volali a ujišťovali se, jaký budu mít druh vozíku, zda elektrický nebo mechanický. Ve středu volal pán z České Lípy, že se jim nepodařilo přistavit vagón, že je jim to líto, ale měla jsem zavolat o den dřív. Jeden den a mohla jsem jet. Nedalo mi to a ve čtvrtek jsem volala zpět na nádraží v Novém Boru, kde se divili, že nejedu, prý už domluvili čtyři chlapy, protože jim nedal nikdo vědět. Pak jsem zkusila Českou Lípu, kde mi řekli, že vlak z Nového Boru pro vozíčkáře nikdy nepojede! ,,PROČ?" chtěla jsem vědět. Prý kvůli bezpečnosti. Kvůli čtyřem chlapům, kdyby se jim něco stalo. "Tak já si seženu chlapi sama," navrhovala jsem.

"Ne, to nemůžeme dovolit, kvůli bezpečnosti. Musíte jet z České Lípy."

Zdrceně jsem volala na ČSAD do České Lípy, z Nového Boru totiž jede do Lípy nízkopodlažní autobus. Ovšem jen v úterý jednou za čtrnáct dní. A to jen ráno tam a večer zpět.

Co říct? Ano, jsme v 21. století.