Nový zákon o sociálních službách měl poskytnout moderní a civilizovanou pomoc. Bohužel však zcela necivilizovaně ublížil.

Vážený pane ministře, k napsání tohoto mailu mě dohání zoufalství," píše matka postižené čtrnáctileté dcery ministrovi práce a sociálních věcí Petru Nečasovi, do jaké mizérie ji přivedla novela zákona o sociálních službách. "Nové pojetí zákona nás dostalo na samé existenční dno. Já Vám ani nedokážu popsat, jaké komplikace nám nastanou. To pozná jen ten, kdo o postiženého pečuje. Ten, kdo s tímto nemá zkušenost, si náš život neumí vůbec představit. Prosím Vás, pane ministře, zachovejte nám naši důstojnost!!! Chtějte pro naše postižené děti lepší životní podmínky!!! Nechtějte z nás dělat loutky, které provázky povedete! Toto si vážně nezasloužíme. Matky samoživitelky nejsou vždy parazity společnosti, jak prohlásil Váš kolega Macek," uzavírá dopis rozčarovaná žena.

Život v rukou úředníků

Nový zákon o sociálních službách měl pomoci, jenže už pár dní po jeho zavedení do praxe připomínala oblast sociální sféry spíše jedno velké bojiště.

Nejenže se jeho původní záměry v mnoha ohledech minuly účinkem, navíc zůstali lidé, závislí na finanční pomoci státu, bez jediného zdroje příjmů. Výsledkem byly přeplněné čekárny úřadů, vyčerpaní sociální pracovníci a četné porady ministerských specialistů o tom, co který metodický pokyn vlastně znamená. A sociálně potřební odevzdaně čekající, na čem se shodnou.

"Je smutné, že je náš život v rukou pár úředníků, kteří nám ho mohou jednou větou velice zkomplikovat. Jediný špatný metodický pokyn nám ho může doslova zničit," stýskají si ti, jichž se zákon dotýká nejvíce. A nikdo za nic nemůže. Novopečený ministr za ODS Petr Nečas je z obliga, neboť tvrdí: "Bohužel dnes sklízím to, proti čemu jsem sám hlasoval," a bývalý ministr Zdeněk Škromach kontruje: "Všechno je věc současného ministra." Ať už je ale vina kdekoli, je stav po přijetí tří nových zákonů - o sociální péči, o hmotné nouzi a o existenčním životním minimu, tristní.

Zákon k pláči

"Co jsme komu udělali?" ptá se bezradně Hana Nedbalová, matka dcery postižené Downovým syndromem, která zákon považuje za výsměch. "Těšila jsem se, že si polepšíme, jak nám slibovali. Že dostaneme víc peněz a budeme si moci zaplatit asistenty pro naše postižené děti. Že budeme konečně žít trochu důstojně, a ne jako vyvrhelové.

Když jsem ale zjistila, co pro nás nachystali, rozbrečela jsem se." Život zdravotně postižených a jejich blízkých nebyl v naší společnosti nikdy procházkou růžovým sadem. Namísto aby jim zákonodárci ulehčili a alespoň minimálně je zvýhodnili před "běžně schopnou" společností, odbyli je nejnižšími dávkami. Matka samoživitelka s postiženým dítětem v domácí péči se musela spolehnout na pár tisícovek příspěvku v péči o osobu blízkou a dorovnání do životního minima.

"Mně naštěstí pomáhají rodiče, ale neumím si představit, jak to dělají ostatní opuštěné ženy. Starat se sám o postižené dítě znamená totální izolaci od normální společnosti, žena v takové situaci nemá sebemenší šanci najít si partnera. Pokud nedá dítě do ústavu, prožívá opuštěný život v materiální nouzi," popisuje Hana Nedbalová. "Matky samoživitelky a rodiny se zdravotně postiženými dětmi, to byla a stále je skupina k politování," tvrdí.

Zářivá iluze

A je zřejmé, že se toho moc nezlepšilo ani s přijetím nového zákona. "Dosud jsem nepochopila, co se myslelo tím velkým navýšením peněz." Podle nových tabulek spadá dcera paní Nedbalové do příspěvku na péči v kategori třetího stupně, má tudíž nárok na osm tisíc korun. "Na první pohled se zdá, jako kdyby nám přidali osm tisíc. Jenže to vůbec není pravda. Původní ,Příspěvek při péči o osobu blízkou', který byl 5400 korun, nám totiž sebrali a stejně tak i přídavek 960 korun za invaliditu. Tím pádem si polepšíme o pouhých 1640 korun." Problém navíc je, že podražily všechny sociální služby. "Dřív, když jsem potřebovala volný den na to, abych vyřídila věci na úřadech, došla na poštu a na nákupy, jsem si k Evičce zaplatila asistenční péči, což jsem finančně zvládala, protože hodina stála osmnáct korun." Nový zákon však sociální služby postavil na úroveň výdělečné sféry, takže teď už stejná hodina péče nestojí korun osmnáct, ale celých pětaosmdesát. "Nechápu, jak nám tím pomohli. Jejich představa moderní státní pomoci a plnohodnotně prožitého života je čirá iluze."

Hybaj do fachy?

Zákon navíc předpokládal, že si matky za státní příspěvek koupí sociální služby a půjdou do práce, čímž si vyřeší nejen existenční problémy, ale i problémy izolace a seberealizace. "Slibovali, že nám zákon vyjde vstříc a uleví od starostí," líčí paní Hana. "Jenže je to celé postavené na hlavu. I kdybych nakrásně chtěla jít do práce, neumím si představit, jak bych to asi měla udělat." Na minimálně osmihodinovou asistenční službu při sazbě 85 korun za hodinu by totiž rodiče potřebovali měsíčně 14280 korun. "Nechtěl by mi někdo z úředníků poradit, kde tyhle peníze asi tak vezmu?" rozčiluje se Hana Nedbalová.

Každý den odvahu!

"A navíc - jak mám asi teď, po devíti letech, co jsem s Evičkou doma, nastoupit zničeho nic do práce? Ze všeho jsem vypadla, neumím s počítačem, řeči jsem zapomněla a ani nemluvím o tom, jak bych asi obstála v kolektivu. Komunikovat zvládnu už snad jenom s Evičkou a rodiči. Kdyby za mnou občas nezašla kamarádka, byla bych mimo úplně." Na podobné věci zákon nikterak nemyslí.

K tomu, aby byly matky postižených dětí po tak dlouhé době izolace schopny prolomit životní stereotyp a podstoupit zdlouhavé procedury přijímacích pohovorů, potřebují získat sebevědomí a odvahu.

"Dost možná bych potřebovala i rekvalifikaci, ale vůbec nevím, kam bych se měla obrátit," stěžuje si Hana Nedbalová. Ani v tomto jí stát vstříc nevyšel. Poradenské a průvodcovské sociální služby, zaměřené na tento důležitý úsek, si z pohledu vyšších úřadů ministerské dotace nezasloužily.

A i kdyby po všech útrapách paní Hana martyrium pohovorů zvládla a některý z osvícených zaměstnavatelů ji nakrásně přijal - co bude potom?

"Evička je velmi často nemocná a pořád je na nějakých vyšetřeních a kontrolách." Výchova dítěte s těžkým postižením je ve všech ohledech velmi náročná a vyžaduje specifickou péči. "Pravidelně ji musím doprovázet třeba do lázní, a to si už vůbec neumím představit, který zaměstnavatel by mi tohle toleroval? Vyletěla bych dřív, než bych stihla nastoupit. Ten zákon je prostě nedomyšlený."

Existenční minimum

Odhlédneme-li od nedomyšlenosti zákona, nadělal postiženým a jejich blízkým velké problémy i počáteční zmatek kolem započítávání příspěvků na péči.

"Když se jedna z maminek, které se mnou čekaly na sociálním odboru na vyřízení žádostí, od úřednice dozvěděla, že se jí zvýšené dávky započítají do příjmu, dostala hysterický záchvat. Já už jsem byla naštěstí ve stavu, kdy jsem na všechno rezignovala," popisuje paní Hana situaci, která ještě před pár týdny rodinám s postiženými dětmi reálně hrozila. Pokud by se totiž přídavek na péči počítal do příjmu rodiče, rázem by zanikl nárok na další podpůrné dávky.

Tak by se rodiny postižených velice rychle dostaly do ještě hlubší finanční nouze než před schválením současného "moderního" zákona.

Stížnosti a tisíce dotazů zoufalých matek bombardovaly místopředsedkyni výboru pro sociální politiku Alenu Páralovou.

"Prakticky celý leden jsem po nocích odepisovala na maily zoufalých rodičů, stokrát denně volala ministru Nečasovi a pořád dokola řešila situaci s úřednicemi na sociálních odborech," popisuje poslankyně za ODS.

Ve výkladu metodického pokynu k započítávání příspěvku na péči do životního minima se totiž odborníci zásadně rozcházeli a definitivní jistota zazněla teprve po krizové ministerské poradě, kde se dohodla změna výkladu zákona.

Návod na obranu proti úřednické zvůli popsal JUDr. Jan Hutař, ředitel legislativního odboru NR zdravotně postižených ČR, ženě, která si stěžovala na postup úřednice, takto: "Pracovnice úřadu postupovala podle metodického pokynu č.2/2006 vydaného 14. 12. 2006. Podle tohoto pokynu dochází k jakési transformaci příspěvku na péči v případě, že tento příspěvek je poskytnut, byť částečně, osobě, která o příjemce příspěvku na péči pečuje. Podle mého názoru není tento výklad správný, což Vám asi bohužel nepomůže.

Takže doporučuji: 1) podat písemnou žádost o příspěvek v hmotné nouzi, a v ní uvést, že podle zákona o životním a existenčním minimu se příspěvek na péči za příjem nepovažuje. Podle §19 odst. 2 jste jako zákonný zástupce oprávněné osoby příjemcem příspěvku Vy, a tento příspěvek nedáváte žádné osobě, která by o Vás pečovala, takže ani podle tohoto výkladu ministerstva práce nelze příspěvek považovat za příjem.

Tutéž argumentaci použijte při případném opravném prostředku proti rozhodnutí. Podle zákona o životním a existenčním minimu se příspěvek na péči za příjem nepovažuje."

Jíst trávu pod mostem

Nedomyšlené zákony a zmatek v metodických pokynech - budiž, úprava je možná. "Děláme na tom," slibuje poslankyně Páralová spolu s ministrem Nečasem. Co ale s problémem největším, se zastavenými výplatami dávek?

"Už druhý měsíc jsem úplně bez peněz, nemám na jídlo, na nájem, nemám prostě ani korunu. Nebýt pomoci rodičů, tak asi budeme s holkou jíst trávu a bydlet pod mostem," krčí rameny paní Hana. Díky všeobecnému chaosu nedostala vyplacené sociální dávky, její jediný zdroj příjmů.

"Počátkem ledna mi přišel dopis o odejmutí starých dávek z důvodu přechodu na nové, a od té doby nic. Žádný další dopis, žádné vyjádření o zařazení do nějaké skupiny, žádný formulář k vyplnění.

A ani žádné peníze." Na sociálce paní Haně sdělili, že nemohou dávku vyplatit, protože na ministerstvu nemají na platby.

"A vysvětlovali mi, že s tím nemůžou nic dělat a že peníze dostanu nejspíš až na konci března." Sociální pracovníci jsou také bezradní.

"Děláme všechno, co je v našich silách, snažíme se lidem vycházet vstříc, jak to jen jde. Jenže co už si tu máme počít my, když nikdo nic neví ani na ministerstvu," zoufá si Jitka Uhlířová, pracovnice pražského sociálního odboru.

"Platby odešly, z ministerstva jsme je na obce posílali už v lednu," ohrazuje se však ministr Petr Nečas. "Problém není v penězích, ale v novém počítačovém systému a v tom, že s ním úředníci neumějí pracovat," tvrdí.

Nanečisto

Tedy zádrhel v softwaru? "Program je hrozně komplikovaný a navíc nás s ním nikdo nenaučil pořádně zacházet. Předvedli nám jen krátkou jednodenní ukázku a bylo znát, že tomu ani sám lektor nerozumí," tvrdí Jitka Uhlířová. "Nikdo teď v kanceláři pořádně neví, co s tím, pořád to padá a nenavazuje to na naše účetnictví." Zaměstnanci sociálních odborů pracují bez oddychu i o víkendech, a i přesto se jim na stolech vrší haldy nových a nových žádostí.

"Naším požadavkem bylo, aby se nový systém nejdříve otestoval a teprve potom, souběžně s chodem systému starého, se začal se zavádět. Takhle jsme z toho všichni zoufalí, lidi na nás řvou a my nevíme, co dřív. Upozorňovali jsme na to, že to bude velký problém." Ing. Martin Procházka, ředitel společnosti OKsystem, která celý program vyvíjela a zaváděla do praxe, se však brání.

"Dlouho se mluvilo o odložení účinnosti zákona, ale nakonec se rozhodlo o jeho zavedení i s vědomím, že mohou nastat problémy. Moderní systém dávek pro zdravotně postižené považovali všichni za velice důležitý." Navíc ze strany OKsystemu proběhlo vše dle podepsané dohody. "Se zákonem se spěchalo, takže smlouva zněla zprovoznit systém do konce prosince." A to OKsystem splnil. "My jsme na vyvinutí a odzkoušení systému dostali jen šest měsíců, což opravdu není mnoho." Podle ing. Procházky bývá standardní doba na bezproblémové zavedení a odzkoušení systému v provozu zhruba rok. "Ideální by bylo rok a půl.

Navíc jsme v říjnu proškolili čtyři tisíce uživatelů a v polovině ledna uspořádali v krajských městech šest velkých seminářů. Na to, aby si to všechno "sedlo", dostali úředníci tři měsíce a navíc je na každém úřadě nainstalovaný zkušební server. Tam si mohou úředníci celý program odzkoušet nanečisto." Poslední otázka tedy zní, zda by si tu nanečisto neměl odzkoušet někdo jiný něco úplně jiného. Třeba zákonodárci život handicapovaných a jejich blízkých. S pětistovkou na týdenní nákup v kapse. Anebo třeba bez ní - na tři měsíce.