V současné době sociální služby tvoří odvětví rozvíjející se jak z hlediska hospodářského růstu, tak z hlediska vytváření nových pracovních míst. Jsou rovněž předmětem intenzivního hledání kvality a účinnosti. Členské státy Evropské unie zahájily proces modernizace sociálních služeb, aby lépe čelily tlaku na univerzálnost, kvalitu a finanční udržitelnost. I když organizace sociálních služeb zůstává velmi rozdílná v různých členských státech, lze stanovit některé obecné aspekty této modernizace: zavedení kontrol kvality, zapojení uživatelů do řízení; decentralizace organizace služeb směrem k místní a regionální úrovni; rozvoj veřejno-soukromých partnerství a použití dalších forem financování jako doplněk veřejných financí.

Propojením úkolů z veřejného a soukromého sektoru veřejné orgány získávají roli regulátorů, strážců hospodaření a dodržování stanovených pravidel při poskytování sociálních služeb na státní, místní nebo regionální úrovni.

Toto soutěžní prostředí na jedné straně a zohlednění zvláštních potřeb každého jednotlivce na straně druhé, včetně těch, kdo jsou méně úspěšní a jsou ohroženi sociálním vyloučením, vytváří vhodné klima pro sociální ekonomiku.

Sociální ekonomika se může rozvíjet v prostředí, v němž neziskoví poskytovatelé služeb a sociálně orientovaní podnikatelé zastávají důležité místo. Jde o systém, v němž se prolíná účast státu a soukromého sektoru, regionu a obce s cílem prospět lidem v obtížných sociálních situacích: např. nemajetným seniorům, lidem dlouhodobě nezaměstnaným, lidem s duševními onemocněními či mentálním postižením. Tento nový obor ekonomiky se však musí rozvíjet s ohledem na efektivitu a transparenci. Jeho základním prvkem je důvěra zúčastněných stran.

V historii Itálie, podobně jako v historii jiných států Evropy, se první instituce sociálního charakteru objevují při klášterech v podobě hospiců pro nemocné poutníky, po křižáckých výpravách jako špitály pro malomocné a charitativní ústavy. Vůdčí myšlenkou byla milosrdná láska - caritas - charita. Se vznikem měst se rodí problémy zdravotní, hygienické a ekonomicko-finanční vyplývající z velké kumulace obyvatel. Ve zbožné Itálii vznikají na obranu proti nedůstojnému žebrání spolky pomáhající svým členům v obtížných sociálních situacích, zakládají se podpůrné instituce s cílem pomáhat lidem obtížnou sociální situaci překonat, ať už formou výhodné půjčky nebo zástavy majetku. Velice zajímavý institut "Monti di pieta" vzniká v roce 1462 v Perugii, rychle se šíří a končí v moderní době přeměnou na regulérní banky.

V Itálii byl v roce 1997 přijat zákon o společensky prospěšných organizacích, který založil pojmy společenské užitečnosti a neziskovosti. Zákon upravuje daňové úlevy, avšak nestanoví právní formu. V roce 2000 byl doplněn zákonem o asociacích na podporu sociální činnosti a v roce 2005 zákonem o sociálních podnicích. Právnickými osobami mohou být sociální družstva, sociální podniky, asociace. Pravomoci vlády a parlamentu jsou delegovány na regiony.

V devadesátých letech minulého století zažila období rozkvětu v Itálii sociální družstva. Stala se známými a poskytla model sociálního podnikání i jiným evropským zemím. Sociální podnik je širší pojem, zahrnuje i jiné typy právnických osob a musí být jako takový registrován u hospodářské komory. Jeho hlavní charakteristikou je použití zisku nikoliv pro zakladatele, nýbrž na investice či na provoz podniku. Rozděluje se na typ A, který nabízí, produkuje a prodává služby sociální, zdravotní a vzdělávací a na typ B, který začleňuje lidi obtížně zaměstnavatelné do klasického výrobního procesu. Dalšími charakteristikami sociálního podnikání jsou příznivý vliv na životní prostředí a rozvoj komunity, v níž sociální podnik působí. Je zbytečné dodávat, že "příznivý vliv" v Itálii často znamená boj proti místní mafii, jíž nezaměstnanost, chudoba a beznaděj dlouhodobě nezaměstnaných naopak vyhovují.