Občanské sdružení Helppes bylo založeno před pěti lety. Za tu dobu se stalo uznávaným a vyhledávaným centrem pro speciální výcvik psů pro handicapované a pomohlo mnoha lidem překonat překážky, které jim život přinesl. Zakladatelkou a zároveň ředitelkou sdružení Helppes je Zuzana DAUŠOVÁ, která se kynologii věnuje přes třicet let a práci s postiženými klienty pak od roku 1993.

Co vás přivedlo k tomu začít cvičit psy pro handicapované? Nějaká osobní zkušenost?
Ten prvotní impulz bylo setkání s desetiletým neslyšícím klučinou a jeho německým ovčákem z Frýdku-Místku v roce 1993. Chodili spolu ven a jednou se stalo, že vletěli pod auto. Naštěstí se nic nestalo. Tenkrát jsem pracovala na „cvičáku“ a rodiče se na nás po této zkušenosti obrátili, jestli by bylo možné psa naučit, aby bez povelu nevkročil do silnice. To se nám podařilo, pes zastavil na obrubníku a dál se bez patřičného povelu rukou nehnul. Jak jsem se s jejich rodinou setkávala, poznala jsem, že by bylo potřeba psa naučit víc. Postupně jsem tak naučila psa doběhnout pro kluka, když někdo zazvonil, když se vařila a pískala konvice s vodou…

Takže to byl impulz pro založení o. s. Helppes?
Já jsem strašně dlouho váhala, jestli mám začít dělat výcvik psů pro handicapované. Předtím jsem dělala sportovní a záchranářskou kynologii. Na takových soutěžích jde většinou jen o body, ale v tomto případě už jde o velkou zodpovědnost – předat nevidomému psa a říct mu: „Běž!“ Teprve v zimě 1993 jsem si vzala první fenku na výcvik pro nevidomé. Tehdy neexistoval žádný jiný výcvik psů. Zjišťovala jsem ale, že ve světě se už běžně cvičí psi pro vozíčkáře, pro neslyšící, pro epileptiky, pro kombinované handicapy… A to tady chybělo. A to byl ten impulz pro založení centra, kde by se cvičili psi pro všechny druhy handicapů.

V čem jsou hlavní rozdíly ve výcviku?
Především chci říct, že nejsme centrem pro skupinový výcvik psů, kdy jsou nejdřív cvičení psi a pak se k nim hledají klienti. My to děláme přesně naopak. Nejdřív je klient se svými potřebami a požadavky a k němu vybíráme a cvičíme psa. Jsme členy evropské organizace Assistance Dogs Europe, u které jsou nastaveny standardy tak, že s tím, že je pes dobře vycvičený pro konkrétní druh handicapu, se počítá jako se samozřejmostí. Je to především o té přípravné a následné péči a práci s klientem. Pro finální výsledek, kdy pes a klient tvoří skutečný tým, jsou secvičeni, kdy pes člověku opravdu pomáhá, dává mu větší samostatnost, soběstačnost, omezuje nutnost a počet hodin osobních asistentů nebo pomoci rodiny, závisí daleko více na práci s klientem.

Pro jaké druhy handicapů psy cvičíte?

Jsou to vodící psi pro nevidomé, dále asistenční psy pro vozíčkáře a tělesně postižené, signální psi pro neslyšící, asistenční signální psi pro osoby trpící záchvatovým onemocněním – epileptiky, kardiaky – a pak jsou to speciálně vycvičení psi pro canisterapii.

U asistenčních psů probíhá výcvik samozřejmě individuálně. Každý tělesně postižený má trošku jiný handicap. Někdo třeba potřebuje komplexní asistenci včetně obracení na posteli nebo pomoc při zvedání ruky a podobně, jiný něco jiného. Hodně také spolupracujeme s fyzioterapeuty, protože existuje nebezpečí, že klient si zvykne, že pes za něj udělá spoustu věcí, a sám se nesnaží rozvíjet, pohybovat se.

Který výcvik je nejtěžší?

Výcvikově nejtěžší jsou asi psi pro neslyšící. Trenér snadno udělá to, že si sedne na vozík nebo si zaváže oči, ale vcítit se do toho, že neslyší… Je velmi těžké se naučit nereagovat na zvukové podněty, protože špunty do uší – alespoň v počátcích výcviku – nejsou možné. Každé zvednutí mobilu – třeba jen ve spěchu – pak trenérovi kazí výcvik. Myslet na to 24 hodin denně je velmi obtížné. Pro psychiku trenéra je to asi nejtěžší výcvik.

Kolik stojí výcvik takového vodícího a asistenčního psa? Jsou tam rozdíly?

V podstatě je to stejné. Nároky na vodící a asistenční psy jsou úplné rovnocenné, psi musí splňovat stejné zdravotní i povahové vlastnosti. Výcvik trvá také zhruba stejně – šest až osm měsíců, někdy i rok. Cena se u nás pohybuje v průměru kolem 180 tisíc korun. Vodící psi jsou uznáni jako kompenzační pomůcka, asistenční psi ale ne. V jejich případě dostáváme na práci s klientem, tedy na platy lidí, kteří se točí kolem přípravné i následné péče – podporu od Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. Co se týče psa – od jeho nákupu přes veterinární péči až po odevzdání klientovi, tak tato část je hrazena ze sponzorských darů a veřejných sbírek.

Letos už uplynulo pět let činnosti o. s. Helppes. Splnily se všechny cíle, se kterými bylo výcvikové centrum zakládáno? Jaké máte plány do budoucna?

Asi jsme zpočátku ani nečekali, že se naše aktivity tak rozrostou. Ale jsme vlastně pořád ještě v rozjezdu. Rozjeli jsme třeba kynologický sport, protože když klienti se psy pracují, tak si stále více upevňují svůj vztah. Děláme rekondiční integrační pobyty. Jsme vlastně jediná organizace s tímto zaměřením, která v republice pořádá takové pobyty společně pro všechny typy handicapů. Dávno víme, že naše činnost není jen o psech. O psech je to maximálně 50 procent. Zbytek je o lidech. S tím souvisí nutnost sebevzdělávání v této oblasti. Chodíme na různé semináře, kurzy, spolupracujeme s psychology, fyzioterapeuty…

Pořádáte rekondiční integrační pobyty, kynologický sport pro handicapované… To jsou aktivity, které výrazně posilují integraci zdravotně postižených do společnosti…

Celý ten projekt je vlastně postavený na integraci a větší samostatnosti, soběstačnosti handicapovaných. Tím, že zdravotně postižený není tak závislý na okolních lidech, se mu ohromně zvýší sebevědomí. Někam přijde, pes mu sundá bundu a on se nemusí potit a koukat kolem, kdo by mu ji sundal, nemusí pořád volat na členy rodiny, že potřebuje něco podat… Samozřejmě pes mu nezalije čaj a nepodá mu hrnek, ale když bude čaj někým z rodiny připravený do láhve, tak tu už pes umí přinést.

Vaším centrem bylo připraveno také přes 200 speciálně vycvičených psů pro canisterapii, kteří zpříjemňují a zlepšují pobyt i zdraví lidem v různých sociálních zařízeních po celé republice. Jak probíhá výcvik nebo výběr takového psa?

Pes musí projít testováním. My provádíme testování ve spolupráci s psychiatrickou léčebnou v Bohnicích. Psovi můžete zahrát úplně všechno, ale nemůžete mu zahrát mentální postižení. Pes není hlupák, aby nerozlišil, že je to od trenéra hra, byť je to velký herecký výkon. Pes to rozliší velmi dobře. Stačí ale, aby tam třeba jen seděl člověk mentálně postižený, a reakce psa je úplně jiná. Proto testování psů provádíme v autentickém prostředí. Navíc nedílnou součástí canisterapeutického týmu je člověk – psovod, a proto je nutné, aby jeho kvality posoudili odborníci – psychologové, psychiatři. Psovod musí být natolik psychicky vyrovnaný a vyspělý, aby dokázal třeba odhadnout, kdy pes na návštěvu v nějakém ústavu zrovna ten den nemá a podobně.

Na závěr se zeptám: Co by měl udělat handicapovaný člověk nebo jeho blízcí, pakliže se rozhodnou pořídit si psího pomocníka?

Určitě se na nás obrátit. Máme webové stránky na adrese www.helppes.cz, kde jsou na nás kontakty. Pošleme jim objednávku na pejska, oni ji pošlou vyplněnou zpět. My je pak navštívíme, protože je nutné vidět prostředí klienta a jeho rodiny pro další posouzení. Potom se začíná vybírat pes, začne se cvičit, připravovat… Závěrečná třetina výcviku probíhá pak v těsné součinnosti s klientem.