Když jde vozíčkář Václav Krása k lékaři, už dopředu jaksi počítá s tím, že se znovu odehraje hořká scénka jako vystřižená z absurdního divadla.

"Sestra nebo lékař mě ignoruje, jako bych tam nebyl, otočí se na manželku a baví se s ní: Tak copak pánovi je? Dobře, tak ať si pán odloží. A má s sebou průkaz pojišťovny?" popisuje předseda Národní rady pro zdravotně postižené a bývalý poslanec.

"Máme už se ženou takový rituál, že ona se po podobné otázce otočí na mě a překládá mi: Sestřička se ptá, copak pánovi je. Stačí takto přeložit dvě tři otázky a zdravotníci pochopí, že před nimi není žádný blbec, ale normální pacient. Jen je tělesně postižený," říká Krása Pak se podle něj lékaři zastydí, cítí se trapně a často se omlouvají.

Podobným hořkým scénkám by mělo zabránit desatero správného chování k postiženým, které sami handicapovaní dali dohromady a rozeslali nemocnicím. Chystají také speciální vzdělávání pro zdravotnický personál. "S ponižováním se totiž setkávají postižení často a raději se neozvou, aby na sebe nepřivolali hněv lékaře. Hlavně mladší lékaři či sestry přesně nevědí, jak s takovým pacientem komunikovat, jsou z toho nervózní, a tak jsme jim desaterem podali pomocnou ruku, aby se vyvarovali hlavních chyb v komunikaci," uvedl mluvčí rady zdravotně postižených Patrik Nacher.

Vlastně je to takový vzkaz handicapovaných: Jsme normální pacienti, tak se k nám nechovejte jako k nesvéprávným! Desatero není jedno, je jich víc: svá specifika totiž má chování k nevidomým, jiná pravidla platí pro komunikaci s neslyšícími, jiná pro ty, kteří se pohybují jen za pomoci berlí či vozíku, a jiná pro seniory.

Málokdo se třeba pozastaví nad tím, když lékař osloví staršího člověka "babi" nebo "dědo," místo aby použil jeho jméno. V zemích na západ od Česka by to však byl vrchol neslušnosti a arogance.

"Nebo když sestra bere krev, normální pacient vidí, co se bude dít. Ale nevidomému je třeba všechno podrobně popisovat: Teď si beru stříkačku, stáhnu vám ruku, trochu si s ní zacvičte, a teď to píchne... Když sestra nevidomému jen popadne ruku a vrazí mu do ní jehlu, tak je ten člověk dost vystresovaný, protože neví, co se kolem něho děje a co bude dál," popisuje Krása.

U neslyšících zase nejdůležitější pravidlo říká, že je nutné používat co nejjednodušší výrazy, i když se s pacientem personál domlouvá pomocí papíru a psaných slov. "Oni nemají tak velkou slovní zásobu," připomíná Václav Krása.