Lidé říkávají: "Každý měsíc dávám něco na charitu". Co to ve skutečnosti znamená? Charita, latinsky caritas, je milosrdná láska. Milosrdenství znamená slitování. Slitujeme se nad žebrákem, který hledá na chodníku nedopalky cigaret. Dáme dvacetikorunu za přívěsek, který sice nepotřebujeme, ale jsme přesvědčeni, že dětské životy zachrání nejmodernější přístroje v nemocnicích. Navštívíme koncert za dobrovolné vstupné, abychom přispěli na provoz hospice pro umírající. Necháme si každý měsíc v účtárně odepsat stokorunu z platu na účet známé nadace.

Po staletí věřící lidé, ať už židovského nebo křesťanského vyznání, byli vedeni k milosrdné lásce, soucitu s trpícími a chudými. V židovské tradici o svátku chanuka děti dostávají peněžitý dárek, jehož část se patří odevzdat na dobročinný účel, zvaný "cdaka". Středověké špitály a chudobince byly živy ze sbírek, nadání a darů. Obnovenou tradici zavedla Česká katolická charita koncem devadesátých let jako Tříkrálovou sbírku, z níž se financují sociální projekty Charity v České republice.

Časy se mění. Mecenáše minulého století vystřídali sponzoři. Padesátiletá mezera ve vědomí, že člověk, kterému se vede dobře, má být solidární s ostatními, se pomalu zaceluje. Nenábožensky orientovaná veřejnost přenáší morální imperativ sloužit společnosti při vytváření zisku a chovat se vůči ní mravně i na firmy.

Těžko bychom společenskou odpovědnost firem nazývali charitou. Promítají se do ní dlouhodobé strategické záměry, podpora systémových změn, nové postoje a přístupy v sociální oblasti, života komunit, vzdělávání a kultury. Společenská odpovědnost firem poskytuje též jedinečnou možnost navázat partnerství mezi firmami a nestátními neziskovými organizacemi při uskutečňování dlouhodobých projektů. Strategické plány firem se stávají neziskovkám vzorem, ať už jde o marketing, investice, hodnocení efektivity či public relations.

Milosrdná láska k bližním dostala nový obsah i novou formu: sociální začleňování. Nestačí dávat lidem dobré dary, ale je třeba vtáhnout je do pospolitosti ostatních lidí cestou přístupu ke vzdělání, zaměstnanosti a vhodným sociálním službám. Otevřít jim zdroje a naučit je, jak je využívat.

Neuškodí zde citovat velkého Maimonida, který ve 12. století popsal zásady pomoci těm, kdo jsou ohroženi chudobou. Nejvyšší formou charity je pomoc člověku dříve, než zchudne a stane se závislým na ostatních. Lze to učinit podstatným darem, ale hlavně správným způsobem, který neuráží lidskou důstojnost. Nebo přijatelnou půjčkou peněz (žádná lichva!), pomocí při vyhledání zaměstnání nebo podnikání.

Maimonides preferuje způsob dávání, při kterém dávající a přijímající zůstanou v anonymitě. K tomu jsou vhodné zejména komunitní fondy, řízené odpovědnými osobami.

Na nižším stupni jsou dary, jejichž účel je znám dávajícímu, nikoliv přijímajícímu a také naopak, kdy přijímající ví, od koho dar pochází, ale darující neví, na jaký účel bude dar použit.

Dát dar chudému bez toho, aby jej chudý požádal.
Dát dar chudému okamžitě, jakmile jej chudý požádá.
Dát méně, než člověk může, ale učinit to s radostí.
Dát dar, ale nerad.

Časy se mění, lidská duše nikoliv.

( Milena Černá, předsedkyně o.s. SKOK, s použitím přednášky Yechiela Bar-Chaima )