Zákon o zaměstnanosti ukládá našim podnikatelům s více než 25 zaměstnanci respektovat tzv. povinný podíl zaměstnaných osob se zdravotním postižením (4 %). Vedle skutečného zaměstnání a odvodu za neplnění je možno jej splnit formou odběru výrobků a služeb těch firem, které zaměstnávají více než polovinu lidí zdravotně postižených. Ne všichni podnikatelé tento zákon znají a ne v každé firmě respektují. Proto čtěte následující řádky.

Stejně jako většina evropských zemí také Česká republika již řadu let uplatňuje tento nepříliš oblíbený nástroj politiky zaměstnanosti ve prospěch znevýhodněných občanů jejich zdravotním handicapem. U nás i ve světě se vedou diskuse o účelnosti a efektivnosti tohoto administrativně chápaného opatření, všechny tyto diskuse však končí konstatováním: nejedná se o ideální řešení, ale reálné podnikatelské a sociální prostředí zatím jiné řešení nepřijme. Všeobecně jsou prosazovány pozitivní nástroje - například daňové, avšak překážkou je často také motivace a kvalifikace samotných handicapovaných osob.

Proto stávající právní úprava zákona o zaměstnanosti s uplatněním od roku 2004 obsahuje zákonnou povinnost středních a velkých firem v ČR zaměstnat nejméně 4 % osob s handicapem. Jsou zachovány i tři varianty řešení. Prioritu má přímé zaměstnání (přibývá argumentů, že pracovně-právní ochrana stávajících nebo budoucích zaměstnanců se zdravotním postižením působí spíše kontraproduktivně - v jejich neprospěch). Druhou možností zůstává odběr výrobků a služeb od některého ze zaměstnavatelů nadpolovičního počtu ZP osob (dnes již několik set malých, větších i velkých firem v mnoha oborech činnosti) - nový zákon však již omezuje zápočet pouhého obchodního zprostředkování, které je typicky českým způsobem, jak obejít smysl dnešní nepříliš dokonalé právní úpravy (více) - od roku 2005 je možno započíst pouze dodávky od výrobce nebo zpracovatele v počtu osob omezeném skutečným počtem jeho zaměstnanců. Zachována zůstala i nepopulární "invalidní daň" (odvod 2,5 násobku průměrné mzdy za osobu) pro ty, kterým se nepodaří plně pokrýt povinnost předchozími způsoby.

Praxe a tři skupiny

Podle zkušeností rozdělila praxe střední a velké zaměstnavatele v zásadě na tři skupiny přístupu:

První, zpravidla úspěšní a efektivní, jsou plně soustředěni na své podnikání a otevřeně si minimalizují potenciální personální problémy - řeší povinnost převážně nebo zcela finančním odvodem do státního rozpočtu. (Jen na okraj: ze zkušenosti si dovolíme upozornit, že výroky řady např. stavebních, dopravních firem či škol a nemocnic o praktické nemožnosti splnit povinný podíl jsou předsudkem a zjednodušením. V těchto oborech je to těžší, ale možné.)

Druhá skupina systematicky naplňuje (nebo se blíží naplnění) podíl počtem svých zaměstnanců - je to však ovlivněno profesní skladbou, požadavky na výkon práce a také zkušenostmi managementu, zpravidla nezávisle na prosperitě firmy. Nutno poctivě říci, že tato skupina je stále v menšině. Třetí skupina (věříme, že rostoucí) usiluje o maximální splnění podílu tzv. "náhradním způsobem" - z důvodů ekonomických i prestižních se snaží vyhnout povinnému odvodu podle zákona.

Právě této skupině nabízíme některé zkušenosti a náměty, chceme tak usnadnit praktický postup hledání a navazování obchodních kontaktů a minimalizovat časové a administrativní nároky při respektování zákona.

Co je potřeba vědět

Jestliže jsme se vyrovnali s předsudky a přesto jsme vyčerpali všechny možnosti, jak obsadit potřebný počet míst kvalifikovanými nebo rekvalifikovatelnými, motivovanými a zaměstnatelnými osobami s handicapem, což je většinou objektivně možné, nebo jsme tuto cestu vyhodnotili jako neschůdnou, můžeme se rozhodnout pro finanční odvod.

Pokud se chováme jako hospodáři a nesmíříme se se zbytečnými opakovanými výdaji, můžeme začít hledat potenciální dodavatele - obchodní partnery z řad zaměstnavatelů s nadpolovičním podílem handicapovaných spolupracovníků.

Než si začneme klást otázky: kdo, co, za jakých podmínek a jaké ceny, měli bychom vědět, že:

Tito zaměstnavatelé - VDI i další jsou podnikateli na různém stupni vyspělosti, od malých chráněných dílen (omezených kvalifikací a kapacitou, více sociálně orientovaných) až po vyspělé moderní a specializované firmy s certifikáty ISO. Nepůsobí stejně ve všech oborech činnosti, je to dáno vhodností profesí pro zdravotní postižení. Ani jejich počet v různých regionech není stejný.

Tito potenciální dodavatelé (až na výjimky) zpravidla nepokrývají svými výrobky celý sortiment v dané komoditě, jsou zavedeni častěji jako subdodavatelé velkých a silných výrobců nebo obchodníků. Z odbytových a finančních důvodů jich stále větší část přechází na montážní a kompletační práce, často pro zahraniční zadavatele, v nichž jsou po určitém záběhu často vynikající.

Většina z nich dokáže nečekaně pružně reagovat i na poptávku mimo jejich stávající sortiment, odběratel však musí počítat s delší dobou adaptace (náběh výroby nebo dodávek), může to být dáno pomalejším přizpůsobením zaměstnanců nové práci.

Tito zaměstnavatelé jsou v různé míře příjemci dotací a příspěvků z aktivní politiky zaměstnanosti, tyto benefity však jsou fakticky kompenzací nižší pracovní výkonnosti zaměstnanců a některých vyšších výdajů spojených s úpravou pracovního režimu, pracoviště a vyšší nemocnosti, nikoli konkurenčním cenovým zvýhodněním.

Nelze tedy očekávat a priori automaticky nižší cenu (zvyšující se minimální mzda, bezpečnostní, technické a pracovně právní předpisy platí až na výjimky i pro ně).

Jednorázový obchod s takovýmto partnerem (s cílem v nejkratší době odebrat co největší objem výrobků či služeb započitatelných do povinného podílu) je proto paradoxně tím nejtěžším - nejméně reálným způsobem splnění povinného podílu.

Co se děje, není zcela O.K.

Většina (zejména obchodních) firem dnes běžně nabízí zprostředkování náhradního plnění jako standardní "službu". Tento postup je od roku 2005 zákonem eliminován pouze částečně - omezením započitatelného počtu osob se ZP. Zákon však připouští zápočet dodávek "výrobků a služeb" (v § 81 o zboží není zmínka, právní výklady nejsou jednotné). Praxe "překupnictví však je rozhodně v rozporu se smyslem zákona: je na každém podnikateli, aby zvážil svůj přístup a priority. V některých státech je povinný (finanční) odvod při neplnění jedinou možností. Pokud by v ČR pokračoval tento typicky "český" přístup, předpokládáme, že i naši zákonodárci se přikloní k tomuto jednoduchému řešení.

Kde hledat informace, čím začít

Nejčastější (a chybné) zadání zní: co bychom mohli "od těch invalidů" koupit (rozumí se v listopadu nebo v prosinci)? Někoho sežeňme, ať nemusíme platit. Ekonomicky nesmyslné je porovnávat celou hodnotu nákupu/odběru od zaměstnavatele ZP s hodnotou povinného odvodu za neplnění podílu - takový obchod (kde předmět dodávky nemá faktickou užitnou hodnotu pro odběratele) nemá smysl.

Ideální postup je následující: Ihned po zjištění sumy odvodů, kterou jsme odvedli za neplnění povinného podílu za uplynulý rok, tj. v únoru nebo březnu, si položit otázky:

Co v našem výrobním (obchodním, servisním) sortimentu stabilně, dlouhodobě odebíráme od subdodavatelů nebo bychom odebírat mohli?

Nemohly by se shodovat některé námi používané polotovary, výrobky či služby s více či méně specializovaným produkčním programem některého ze zaměstnavatelů zdravotně postižených v regionu či v ČR ? A jaké?

Nemohli bychom některé "režijní" položky materiálu nebo služeb pro naši firmu nakupovat od zaměstnavatelů tohoto typu? Neušetřili bychom tím také svůj čas, skladovací prostory, nároky na dopravu?

Nemohli bychom převést některou část nepříliš náročného (nebo velmi specializovaného) výrobního programu včetně technologie k vybranému partnerovi - zaměstnavateli ZP osob (a sami se soustředit na rozvoj finální nebo nosné části své produkce)?

Nemohla by taková decentralizace či diverzifikace (po určité době) přinést i úspory vlastních zpracovacích nákladů?

Jestliže již takto konstruktivně uvažujeme, můžeme začít HLEDAT podle oborů.

Dalším vodítkem pro zájemce může být prezentace obchodní nabídky na vlastních internetových stránkách - webové stránky prakticky již všech VDI, členů Svazu českých a moravských výrobních družstev a členů Asociace zaměstnavatelů zdravotně postižených ČR jsou na stránkách www.azzpcr.cz. Vřele doporučujeme vyhnout se předem předsudkům o úzkém sortimentu ZZP, nízké kvalitě, vysokých cenách - zkusme uvažovat pozitivně, případně se obrátit na kontaktní adresy, nebo přímo na adresu někoho z VDI nebo AZZP ČR, rádi pomohou pátrat.

Druhým krokem je přímé obchodní jednání - s ohledem na větší úspěšnost dlouhodobějších obchodních vztahů nejlépe osobní jednání. V opačném případě za úsporu času a energie zaplatíme větším počtem neúspěšných pokusů a nedorozumění. Doporučujeme vždy jednat férově a otevřeně. Obchodní zástupci těchto firem jsou již dnes převážně profesionálové, většinou zkušení. V této souvislosti se jedná vždy především o obchod, ne o charitativní vztah, porušení tohoto pravidla se dříve nebo později vymstí.

Trpělivost je však podmínkou. Je odměněna, i když se zpožděním. Příklady zahraničních (i významných) odběratelů jsou důkazem.

Je možno jmenovat řadu tradičních zaměstnavatelů, družstev i jiných obchodních společností tohoto typu, které našly "svého" zpravidla zahraničního partnera v oboru odlišném od tradičního zaměření výroby. Po jednom až dvou letech jednorázových nepravidelných zakázek, nenáročných kooperací, útlumů a oživení spolupráce jsou dnes v situaci, kdy do nové činnosti převádějí z původního výrobního programu desítky zaměstnanců, jsou uznávanými a rovnocennými partnery s vysokou spolehlivostí a kvalitou, certifikací apod. Jedná se např. o obor kabeláže, plastikářskou výrobu a další činnosti.

Podle našich zkušeností se možnosti a podmínky liší případ od případu, základem je však dobrá vůle na počátku, zájem o konstruktivní řešení. Na konci může být oboustranně prospěšná spolupráce.


Karel Rychtář, ředitel odboru VDI Svazu
českých a moravských výrobních družstev a místopředseda Asociace zaměstnavatelů
zdravotně postižených ČR 1