Společný jazyk
Začíná rok 2006 a neziskovky se ptají, jak daleko je Národní akční plán sociálního začleňování na léta 2006 – 2008. Dlužno říci, že ten první, na léta 2004 – 2006, publikovalo ministerstvo práce a sociálních věcí teprve v srpnu 2005, a že paralelně probíhá i příprava strategického dokumentu NAPSI pro plánovací období EU 2007 – 2013. Kdo se v tom vyzná? Máme zprávy, že se na plánu skutečně pracuje, zatím vskrytu, snad aby neziskovky nezahltily ministerstvo svými akčními nápady.
Není jisté, zda nakonec obě strany najdou společný jazyk. Ministerská rétorika je rétorikou vlády a má se k praxi stejně jako vrcholová politika k politice komunální. Přitom o sociálním začleňování vědí více ti, kdo se denně potkávají se svými klienty a přemýšlejí, jak je vytáhnout z bryndy, než ti, kdo problémy obecně formulují. Ale buďme spravedliví: obojího je zapotřebí. Nakonec se budou bruselští komisaři stejně ptát, jak je která část NAPSI zabezpečena ze zákona, jaká je vazba sociálního začleňování na zákoník práce, na zákony týkající se životního minima, rodiny, sociálně právní ochrany dětí, starších lidí, bydlení a podobně.
V prvním plánu byly vytipovány cílové skupiny lidí sociálně vyloučených, ale chyběl v něm prvek včasné intervence. Včasnou intervenci doporučuje též Sdělení Komise evropských společenství Radě, Evropskému parlamentu, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů. EAPN ČR shledává, že je třeba v novém NAPSI podpořit oblasti, které původně nebyly dostatečně rozpracovány: začleňování romských komunit, propojení sociální a zdravotní problematiky, terénní a ambulantní služby pro seniory, programy pro děti, které nedokončí základní školní docházku. I z tohoto výčtu je patrné, že je třeba doplnit včasná opatření při poskytování služeb sociální prevence.
Měli bychom však jít ještě dál. Konkrétně je možné navrhnout, aby byly s větším nasazením podporovány programy, které se orientují na mladší dětský věk, sanaci nefunkčních rodin a ranou péči. Vždyť mladí dospělí lidé, jimž se pomáhá v domech na půli cesty, se dostávají do problémů již jako malé děti. Kritický je věk do dvou let. Je dostatečně známé, že u miminek v kojeneckých ústavech, která nejsou hýčkána a nemají trvalý kontakt s jednou osobou, se vůbec nevytvoří základ pro navazování citových vazeb a socializace je narušena. Přirozeně i větší děti v ústavní péči strádají. Zážitek z ústavu, stejně jako z nefunkční rodiny, znamená trvalé trauma, které lidi vede přímou cestou ke stereotypům sociálního vyloučení.
Při tvorbě nového Národního akčního plánu sociálního začleňování je klíčovou otázkou rozdělení kompetencí. Musí z něho být jasné, jaké podmínky pro něj vytvoří stát, jaká role připadne kraji a jakou roli bude hrát obec. Zatím neustálené praxi, do níž vstoupily zcela nové možnosti využívání strukturálních fondů Evropské unie, to nepochybně prospěje. Nejde jen o instituce a vládu, ale zejména o obce a NNO. NNO je třeba vidět jako hlavní aktéry boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Jejich postoj vůči cílovým skupinám je a priori nediskriminační a akční. Na místní úrovni lze spolu s nimi uskutečňovat ty nejúčinnější projekty: např. začleňování dětí se specifickými potřebami do běžných škol, zaměstnávání občanů se zdravotním postižením, vytváření pracovních míst ve veřejně prospěšných službách, sociální práci v minoritách či dobrovolnické programy. O všech nápadech lze veřejně diskutovat, porovnávat je s jinými, zkoušet a dobrého se přidržet. Patří k tomu mimo jiné transformace těch služeb, které sociální začleňování nepodporují.
Překážkou mohou být rozdílné systémy vzdělávání. Zatímco úředníci a úřednice veřejné správy jsou vzděláváni co do aktuální legislativy, poskytovatelé sociálních služeb mají nárok na vzdělávání odborné, vzdělávání ve standardech kvality a komunitním plánování. Najdou obě strany společný jazyk? Sejdou se ve východiscích a prioritách?
Jinou otázkou je diskriminace nestátních neziskových organizací vůči jiným poskytovatelům v sociálních službách po stránce financování. NNO doposud nemají rovné podmínky vůči jiným poskytovatelům. Bohužel, ani zákon o sociálních
službách, který před Vánoci prošel třetím čtením v Poslanecké sněmovně Parlamentu, rozdílné až diskriminační financování různých poskytovatelů neřeší. Ale to už je zase otevřená možnost pro kraje a obce, aby si ohlídaly ty poskytovatele, jejichž služby napomáhají sociálnímu začleňování, jejichž služby splňují standardy kvality, jejichž služby jsou otevřené všem – a pro tyto poskytovatele vyčlenily adekvátní finanční prostředky. Platí tu stejně jako v jiných oborech, že jedině se znalostí problematiky se dají spolehlivě rozdělit veřejné finance.
Národní akční plán musí být pro kraje a obce v České republice pobídkou, aby vytvářely cílené krajské politiky a plány rozvoje, reagující na výzvy vyplývající z problematiky sociálního začleňování. Nejen v sociální oblasti, ale napříč resorty. Pro poskytovatele sociálních služeb musí být zase pobídkou, aby spolupracovali při tvorbě krajské a místní sociální politiky. Nepřejeme si, aby přetrvávalo mechanické, zjednodušující a byrokratické přijímání agendy sociálního začlenění bez širší společenské diskuse a potřebného pochopení jejího významu pro současnou společnost.
Vymanit se ze starých klišé, vytvořit plán, vytvořit akční plán, být v akci. Snažit se postrčit nový Národní akční plán kupředu. Najít společný jazyk. Tak ať se nám to v novém roce podaří.
Autor: Milena Černá, předsedkyně o. s. SKOK Zdroj: e-Informační Bulletin
|