Návrh zákona kodifikuje sociální služby vzniklé po roce 1989, snaží se nově koncipovat financování a nezbytný rámec pro poskytování sociálních služeb, vymezuje odpovědnosti a kompetence ministerstva, krajů, obcí, poskytovatelů. V několika zásadních otázkách však tento návrh zákona vzbuzuje výrazné rozpaky. Na prvním místě vyvolává otázku, zda je nápomocný reformě sociálních služeb, a k čemu směřuje.

Největší úskalí vládního návrhu zákona:

1. Financování

Zásadní změnou je zakotvení příspěvku na péči. Peníze by měly jít přímo za uživatelem – uživatel rozhoduje o jejich použití, používá je pro řešení své situace. Problémem je posuzování, na jehož základě se určuje výše příspěvku. Bezesporu zde lze vystopovat znevýhodnění lidí se smyslovým postižením a duševními onemocněními. Obavy můžeme mít z vlastního procesu posuzování. Každé posuzování okruhu oprávněných a neoprávněných osob tématizuje zneužití příspěvku. Kromě toho příspěvek na péči nebere v úvahu měnící se situací uživatelů a míru podpory v závislosti na okolních zdrojích a prostředí, ve kterém uživatel žije. Příspěvek sám nepokryje náklady na potřebnou službu, zejména u lidí s velkou mírou potřeb péče. Sociální služby budou muset být tak jako tak dofinancovány, nejspíše granty z krajských dotací. Rovný přístup poskytovatelů k veřejným prostředkům zákon neřeší. Naopak upevňuje střet zájmů, neboť kraje, které zřizují (a budou financovat) část poskytovatelů (především nákladné rezidenční služby), podle návrhu zákona mohou, ale nemusí financovat další poskytovatele (nestátních, převážně terénních služeb). Spolu s navrhovanou odpovědností krajů za registrace a inspekce se tím až příliš kumuluje moc krajů. Lze předpokládat, že důsledkem výše uvedeného bude ještě větší preferování rezidenčních, „péčových“ služeb před terénními a ambulantními službami. To je v rozporu s deklarovaným záměrem politiky sociálního začleňování.

2. Vymezení sociálních služeb

Návrh zákona vyjmenovává již existující služby – tedy konečně je právně zakotvuje, ale uzavírá se novým službám, které teprve vznikají či budou vznikat. Konkrétní obsah služby tedy nebude určovat potřeba klienta, ale zákon, který stanoví, co vše je třeba v rámci služby poskytovat. Ze zákona mezi sociální služby spadá také sociální péče ve zdravotnických zařízeních. To vypadá, že se tím bude řešit problém financování zdravotnictví a v jiném kontextu zase problematiky bydlení.

3. Ochrana práv uživatelů

Zákon dává větší odpovědnost a větší prostor pro rozhodování uživatelům, především však těm, kteří jsou připraveni a schopni nést tuto roli – rozhodovat o sobě. Ostatní klientela není návrhem zákona natolik ošetřena.

Zákon zavádí povinné registrace poskytovatelů a jejich povinnosti naplňovat standardy kvality sociálních služeb. Standardy jsou postaveny především pro ochranu uživatelů sociálních služeb a mají vést k základnímu cíli – sociálnímu začleňování uživatelů. Inspekce má následně kontrolovat soulad poskytované služby se standardy. Na rozdíl od jiných nezávislých orgánů inspekcí je tato inspekce podřízena krajskému úřadu a dostává se do střetu zájmů při posuzování vlastních zařízení, ale i jiných v kraji. Pro splnění účelu inspekce je třeba mít kvalitně proškolené, nezávislé (a akreditované) inspektory, dokonale obeznámené s praxí sociálních služeb.

Velkým problémem návrhu zákona je uzákonění restriktivních opatření. Lidská práva a základní svobody jsou zaručeny všem bez rozdílu sociální statusu či zdravotního stavu a jejich ochrana náleží soudní moci. V zákoně však použití omezujících opatření konstituuje jakýsi výkon veřejné moci donucení svěřený vedení ústavu. Jako naprostá nezbytnost se proto jeví začlenění soudní kontroly zákonnosti provedeného opatření a dosažení žádoucí úrovně právní ochrany. Obdobně zákon neřeší situace střetu zájmů u lidí, kteří jsou zbaveni způsobilosti k právním úkonům a mají za soudem ustanoveného opatrovníka – ředitele ústavu.