Ing. Alena Houserová, CDV

Pojem stáří je velmi nepřesný. Může se jím vyjadřovat jednak kalendářní věk daného jedince, nebo jeho fyzický a psychický stav. Jsou čilí osmdesátníci, kteří se v dopravních prostředcích pohybují bez omezení, na druhé straně jsou lidé, kteří v šedesáti zapomínají cestu domů….

Předmětem tohoto článku nejsou dnes staří lidé, kteří jsou tělesně i duševně na výši, nýbrž ti, kteří jsou už jen málo soběstační a zaslouží si proto naší pozornosti a zvláštních ohledů.

Psychika starého člověka - v tomto případě toho, který má už sníženou schopnost pohybu a orientace - je velmi odlišná od psychiky mladých a zdravých lidí. Především je tu strach z upadnutí, neschopnost zvládnout samostatně situaci, dosáhnout cíle své cesty bez úhony. Pro člověka, který špatně vidí, špatně slyší a špatně se pohybuje, je prvořadé najít co nejrychleji místo k sezení. Proto by na sedadla v městské hromadné dopravě, určená osobám se zdravotním postižením, měli usedat jen ti, kterým jsou určena. V nízkopodlažních dopravních prostředcích by pak měla být umístěna tak, aby byla danému "potřebnému" cestujícímu lehce dostupná.

Interiér nízkopodlažních dopravních prostředků je dán především jejich konstrukčními možnostmi, z toho plyne, že požadavky osob se sníženou schopností pohybu a orientace jsou při jejich řešení až na druhém místě. Konkrétní případ:

Konstrukce nízkopodlažních např. autobusů vyvolává potřebu nástupu středními dveřmi. Cestující většinou neví (může si přečíst na sloupku, ale nechce se mu vytahovat brýle, které by mu mohly upadnout, třeba se opírá o dvě berle a nemá volné ruce, třeba i tak nepřečte, co je malými písmenky napsáno), jestli přijede nízkopodlažní, nebo vysokopodlažní vůz. Zejména starší lidé jsou zvyklí nastupovat předními dveřmi, což má následující výhody:

- řidič je vidí, ví, kdy jsou ve voze, kdy jsou usazeni, a kdy se může s vozem rozjet
- cestující má pocit, že je viděn, je klidnější (každá cesta je pro staršího člověka traumatizující)
- přední dveře jsou užší, a proto vhodnější pro nástup člověka, který se do vozu vytahuje silou svých paží (prakticky to vypadá tak, že starý člověk vhodí berle do vozu, chytne se madel dveří, vtáhne se dovnitř a hned usedne na nejbližší sedadlo - nikoliv přes uličku!)
- starší cestující byl celoživotně nabádán, aby nastupoval pouze předními dveřmi, a nechápe, proč by tento zažitý a užitečný zvyk měl měnit. Tento způsob nástupu byl pro invalidy dříve jedině možný a později alespoň doporučovaný.

Pokud to obrátíme, potom nevýhody nástupu středními dveřmi jsou následující:

- U nízkopodlažního dopravního prostředku není možno, aby člověk nastoupil tak, jak byl zvyklý a jak mu to vyhovuje, protože to neumožňuje konstrukce vozidla. Když takový vůz přijede (a není to pravidlem, většinou alternuje s vozy vysokopodlažními), musí se starý člověk na úzkém nástupním můstku třeba v davu přesunout o dveře dál, tím se zpozdí a zpanikaří.
- Zvykne-li si starý člověk na to, že má nastupovat pouze středními dveřmi a přijede vůz vysokopodlažní, dovnitř se prostě nedostane, protože dveře jsou širší a on se nemůže přitáhnout.
- Sedadla pro invalidy jsou umístěna sice hned u středních dveří, ale jsou obrácena tak, že člověk sedící na invalidním místě nastupujícího zdravotně postiženého nevidí. Pokud místo uvolní, je to se zpožděním, a starému člověku hrozí pád při rozjezdu autobusu. Řidič nevidí, jestli si zdravotně postižený cestující stačil sednout - platí zejména při plně obsazeném autobuse.
- Sklopná sedátka v místech pro kočárek nebo invalidní vozík lze sklopit jen velkou silou, kterou starší člověk postrádá.
- Starší člověk zpanikaří, protože ví, že nemůže se řidičem komunikovat, protože že ho řidič prostě nevidí.
- Strach vyvolá agresivitu a mezi cestujícími může dojít ke konfliktní situaci. (Z psychologického hlediska je cestování MHD stresující v každém případě už jen proto, že jde o blízký kontakt naprosto cizích lidí, který někomu může být natolik nepříjemný, že situaci - neuvědoměle a bezděky - řeší zvýšenou agresivitou a vyvoláváním konfliktů).

Výhody nástupu středními dveřmi jsou pouze konstrukčního charakteru. Nabízíme k úvaze : pokud není možno z konstrukčních důvodů změnit to, že nízkopodlažním je střed vozidla, potom by bylo na místě uvažovat alespoň o instalaci kamer do střední části vozu. Záznamy by nebylo třeba uchovávat po delší dobu, kamery by sloužily hlavně řidiči při kontrole nástupu a výstupu handicapovaného cestujícího středními dveřmi. Snížil by se i vandalismus v dopravních prostředcích. Finanční náročnost instalace kamer se jeví jako vysoká, ale v budoucnu se jí s vysokou pravděpodobností nevyhneme.

Uvědomujeme si, že technické a konstrukční podmínky nízkopodlažního vozidla jsou takové, jaké jsou, patrně ještě po dlouhou dobu bude třeba z nich vycházet. Na druhé straně potřeby a požadavky těch, pro které byly vůbec nízkopodlažní dopravní prostředky vyvinuty, mají také svou váhu. A ne vždy jsou ve vzájemném souladu.

Polemika a diskuse na toto téma je vítána.