Po roce 1989 nastala velká inventura slov. Jakmile se otevřela brána pro činnost charit, diakonií a občanských sdružení, nejedna organizace při svém vzniku hledala vhodné výrazy pro své poslání, pro své cíle a činnosti. Poslání bylo třeba formulovat tak, aby věrně odráželo každý budoucí počin organizace.

Záhy se zjistilo, že důvody pro vznik nestátních neziskových organizací v sociální oblasti jsou neseny nejen změnami strukturálními, ale zejména obsahovými, a že je třeba vytvořit pro ně nové pojmy, odrážející důstojnější postavení klientů. Došlo ke změně chápání postupů a přístupů v sociálních službách. Bylo žádoucí, aby také veřejnost a média reflektovala novou společenskou situaci a změny, které přináší. Mnohé organizace zavedly termín osob se zdravotním postižením namísto zdravotně postižených osob. To není slovíčkaření. Znamená, že v centru pozornosti stojí člověk, na druhém místě jeho atribut. Tento termín a jeho obsah našly široké porozumění a časem převážily nad „handicapovanými“ či „zdravotně znevýhodněnými“, ač čeština je jazykem mnoha možností.

Doslova revoluce slov nastala v oblasti péče o mentálně postižené. Ani se dnes nechce vyslovit či napsat slovo „mentálové“, tak hojně používané ještě na počátku devadesátých let. Jak o lidech přemýšlíme, jak je nazýváme, tak s nimi také zacházíme. Proto nově vzniklé organizace a společnosti ve svém poslání začaly zdůrazňovat cíl, smysl a obsah činnosti: raná péče, chráněné bydlení, podporované zaměstnávání. Cíl znamená otevření se budoucnosti, perspektivu, zónu možného vývoje.

Některé pojmy jsou zdánlivě nevykořenitelné. Tak třeba defektologie, která se na některých pedagogických fakultách přednáší již od roku 1956. V tomto kontextu není snadné uvažovat o samostatném životě „defektních jedinců“, překonat determinaci vývoje defektních dětí a přestat je dělit podle druhů postižení. Nehledě na to, že na pedagogických fakultách našich univerzit již s naprostou samozřejmostí speciální pedagogiku studují lidé se zdravotním postižením a svým způsobem života determinaci danou vrozenými či získanými defekty potírají.

Pravděpodobně se nikdo prozatím nezabýval tím, jaký dopad na děti, vychovávané podle tohoto klíče, má výrazivo používané ve školách, kde například děti se specifickými potřebami jsou od ostatních dětí odváděny do jiných tříd „na nápravu“ a nad jejich hlavami stále poletují „vady“. Nepochybně se v nich zabydlí přesvědčení, že jsou vadné, a tím neplnohodnotné. Postoj ze strany učitelů nemusí být veden zlým úmyslem, stačí slabá sociální inteligence či neschopnost vcítit se do situace svěřených dětí. Je přitom známo, že nejen děti se smyslovým či pohybovým postižením, žáci zvláštních nebo pomocných škol, ale i děti s hlubokými formami mentálního postižení vnímají, jak o nich dospělí hovoří. Vyjadřují-li se s despektem nebo soucitně a s důrazem na marné snahy o zlepšení stavu dítěte, negativně poznamenávají jeho osobnostní vývoj.

Praxe dává zapravdu těm, kdo prosadili možnost vzdělávání pro všechny. Raná péče ukázala cestu i zatvrzelým skeptikům. Dříve nevyužívané metody fyzioterapie zvýšily kvalitu života mnoha lidem se zdravotním postižením. Nový pohled otevřela Evropská sociální charta myšlenkou začleňování. I přes dílčí neúspěchy se šíří integrace dětí se zdravotním postižením do běžných škol. A už zase nastal čas revidovat pojmy.

Diskuse spojená s přípravou zákona o sociálních službách ukázala, jak mnoho poskytovatelů sociálních služeb vnímá změnu v přístupu k lidem, kteří sociální služby využívají. Spor se rozhořel hned o první řádku vládního návrhu, totiž o to, zda v zákoně zakotvit „pomoc“ či „podporu“. Hovoří-li se o rovnosti příležitostí a jejich vyrovnávání, dnes již mnohaleté zkušenosti dokládají, jak důležité je vyrovnat nejprve vztah poskytovatele a uživatele sociálních služeb. Termín pomoc diferencuje vyšší postavení toho, kdo pomoc poskytuje a nižší postavení toho, kdo pomoc přijímá. Termín podpora v sobě obsahuje princip partnerství – ochotu poskytnout sociální službu bez jakéhokoliv odstínu diskriminace či narušení lidské důstojnosti člověka, na poskytování sociálních služeb závislého.

Cesta „defektních“ dětí ke sdílení daru lidské pospolitosti není ještě ukončena. Věřme, že se bude stále více používat pojem „děti se specifickými potřebami“ pro ty, které se mohou díky svému postižení rozvíjet jiným způsobem než ostatní děti. A jistě se brzy změní i výuka na pedagogických fakultách, aby každý učitel (nejen speciální pedagog) mohl rozvinout své schopnosti při učení mimořádných žáků. V myšlenkách, slovech i skutcích.