Dnes je Neděle, 24. listopadu 2024, svátek má Emílie
Kontaktní E-mail  

reklama - Sdružení Veleta, o.s.Reklama
 Články   Legislativa   Pomůcky   Adresář služeb   Poradna   Periodika   Servis pro NNO   Diskuse   Ankety   Kontakty  


Vyhledávání

 
hledat v textech článků
pouze ve zvolené rubrice

 
Rubriky

Akce
Auto-moto
Bariéry
Bydlení
Finance
Internet
Inzerce
Jak na to
Legislativa
Literatura
Média
Názory
O nás
Politika
Pomůcky
Poradna
Příběhy nevidomých
Rozhovory
Servis pro NNO
Služby
Sport
Stalo se
Volný čas
Vzdělávání
Zajímavosti
Zaměstnávání
Zdraví
 
Nejčtenější články

 
Naposledy přidané

 
Info E-Mail

Máte-li zájem přijímat novinky našeho webu, zaregistrujte se.

 
   odhlásit

Počet odběratelů: 6950
 
Webinfo


 

21.10.2005, 07:40 - rubrika " Názory "
Naposledy o právu žít a umřít doma

Zákon o sociálních službách, který hladce prošel do druhého čtení ve sněmovně, nevyvolává mezi politiky ani komentátory žádné vášně. Nerozumím tomu. Na rozdíl od populárních zákonů (třeba o registrovaném partnerství) se totiž reálně týká statisíců lidí.

Týká se třeba šedesáti tisíc klientů v tuzemských ústavech sociální péče a domovech důchodců; včetně těch, kteří žijí dny a roky v klecích, přivázáni kurty, omámeni léky, zbaveni rozhodování o svém osudu. Týká se všech lidí, kteří doma žijí s handicapem a jejich rodin. Týká se i dalších: jen lidí starších osmdesáti let u nás žije na tři sta tisíc a málokdo v takovém věku nepotřebuje pomoc.

Je poslední šance zákon změnit tak, aby skutečně splnil to, co si od něj slibují všichni, komu má pomoci, i každý, kdo to bude platit ze svých daní. Tak tedy naposledy si dovolím polemizovat s obhájcem zákona Václavem Krásou (Ten zákon pomůže všem. A nikoli jen vozíčkářům, HN 4. října).

Chyba č. 1: peníze

První hlavní chyba zákona je v tom, že nespravedlivě rozděluje peníze. V sociálních službách přitom nejde o malé částky. Příklad? V pěti ústavech zřizovaných ministerstvem práce a sociálních věcí jsou měsíční náklady na jednoho trvale umístěného uživatele 39 tisíc. (Pan Krása označuje číslo za nadhodnocené; můj výpočet je následující: letošní rozpočet těchto ústavů - 370 miliónů - vydělte jejich kapacitou 900 lůžek a přičtěte příspěvek klienta pět tisíc měsíčně. Nepočítám náklady na jejich výstavbu; v novém ústavu v Opočně to bude 1,5 miliónu na lůžko.) Tuto velkou sumu však dostávají jen ústavy a nový zákon na tom nic nezmění.

Ano, zákon přilepší těm, kteří pečují doma o blízkou osobu. Ti po říjnovém zvýšení dostávají 5310 korun měsíčně - mimochodem, jde o čtyřicet tisíc lidí - a díky novému zákonu dostanou až 11 tisíc korun.

Nárok budou mít i staří lidé, kteří dnes pobírají příspěvek na bezmocnost (nečiní ani dvě tisícikoruny). Netvrdím, že musí dostávat tolik, jako dostávají ústavy; je docela dobře možné, že systém by pak byl neúnosně drahý. Třeba v Německu platí "přirozeně pečujícím" polovinu částky, kterou dostávají profesionální poskytovatelé sociálních služeb.

Ale zákon jako by myslel hlavně na dvě skupiny: na ústavy sociální péče a na péči rodiny. Mezi nimi však ještě existuje celá škála profesionálních poskytovatelů sociální péče: stacionáře, chráněná bydlení, denní centra, sociální rehabilitace, střediska rané péče... Ty všechny je potřeba postavit ze zákona naroveň ústavům, chceme-li umožnit jejich klientům život v přirozeném prostředí.

Chyba č. 2: poukázky

Druhá důležitá chyba zákona je v tom, že počítá jen s penězi v hotovosti, místo aby k nim zavedl i poukázky (vouchery) na sociální služby. Proč je to důležité?

Aby bylo jasno, nemám nic proti zvýšení příspěvku za péči o blízkou osobu. Ale je třeba rozlišit přirozenou péči a odborné služby. S mnoha důsledky postižení si pečující rodiče, děti, sourozenci ani při nejlepší vůli neporadí, potřebují odbornou pomoc. Například ještě na začátku devadesátých let bylo ve Střediscích rané péče (služby podporující rodiny dětí s postižením) jen 30 % dětí s kombinovaným postižením, dnes už jich je 80 % (nejen že nevidí či neslyší, ale mají například mentální či pohybové postižení). Mimochodem: poměr klientů se zvyšuje zásluhou moderní medicíny - před deseti lety takové děti zřejmě vůbec nepřežily.

Poukázky jsou praktický nástroj k tomu, aby vznikl tlak na rozvoj a kvalitu odborných služeb - právě proto, že se nemohou použít na nic jiného. Když někdo dostane peníze na ruku a v okolí nebude dobrá služba, proč by nejel za peníze na dovolenou nebo koupil dítěti video (což nemusí být špatně vynaložené peníze!). Není v silách obcí to kontrolovat.

Zato když se lidem budou hromadit poukázky na péči, budou vyžadovat kvalitní služby. Budou bušit na dveře odpovědných úředníků, kdo jim přes den pohlídá dementního dědečka, když stacionář je hodinu cesty daleko a je beznadějně plný. Proto jsou vouchery důležité: připomínají, že nejde o důchod ani mzdu - je to příspěvek z veřejných peněz na sociální péči.

Chyba č. 3: kvalita

A z toho vyplývá třetí podstatná chyba zákona: chybí v něm kontrola kvality péče. Zatímco rodiny úplně stačí kontrolovat výjimečně, profesionální poskytovatelé musí být podrobeni akreditačnímu řízení, zda jsou odborně způsobilí vůbec službu poskytovat.

Podle zákona by se mohli poskytovatelé registrovat a začít nabízet služby velmi snadno, ani by nemuseli mít s konkrétní službou žádnou zkušenost, nemuseli by mít byť jediného klienta. Ale klient, který se svěří do péče odborníků, má právo, aby mu poskytovali služby podle celostátních standardů. Nikoli aby ho dál trápil vyhozený ředitel ústavu, který si otevřel stacionář jen na základě toho, že má dům splňující hygienické předpisy a čistý trestní rejstřík.

V zákoně by mělo být jasně napsáno, že každý poskytovatel se musí vystavit kontrole kvality od nezávislé inspekce. A jestli nebude kvalitu splňovat, přijde o licenci, i kdyby to byl největší zaměstnavatel v obci.

Moderní zákon by měl vytvářet prostředí, ve kterém si všichni potřební mohou najít službu, jaká mu vyhovuje. A dal by si jasný cíl - vyprázdnit ústavy. Analýza, kterou si vypracoval karlovarský krajský úřad, říká: "Pouze 14,5 % stávajících uživatelů rezidenčních zařízení v kraji tvoří uživatelé, kteří jsou zcela závislí na pomoci druhé osoby a jejich situace by byla obtížně řešitelná v domácím prostředí." Přeloženo: Kdyby zbývající klienti měli podporu, mohli by žít doma.

To ho raději vraťte

Kraje nebo obce by zjistily, jaké služby jejich občané potřebují, vypsaly by výběrová řízení a vítězům garantovaly financování na dohodnutou dobu. Stát by kontroloval kvalitu služeb. Lidé s postižením by pomocí voucherů vytvářeli na obce a kraje tlak, aby nabízené služby odpovídaly jejich přáním. V Dánsku vedlo úsilí organizací hájících zájmy lidí s postižením tak daleko (rodiče se například soudili se státem o rovnost ústavní a domácí péče), že tam ústavy, jaké známe u nás, už neexistují.

Než tedy poslanci zvednou pro zákon ruku, měli by si být jisti, že v paragrafovém znění odpovídá věcnému záměru, podle kterého měl být napsán. Jestli toho nedosáhnou pozměňujícími návrhy, ať zákon raději vrátí.

Autor, fotograf, pracuje v týdeníku Respekt

Autor: Ludvík Hradilek
Zdroj: Hospodářské noviny
Zpet ZpětTisk upravit pro tisk
 
Komentáře ke článku
Infoposel.cz nezodpovídá za obsah příspěvků a vyhrazuje si právo smazat ty příspěvky, které budou obsahovat vulgární výrazy nebo poškozovat dobré jméno tohoto webu.
 
* 01.11.2005, 18:58 - Kvasničková M. :
Pane Hradílku, máte doma dospělé postižené dítě? Pouhá středně těžká mentální retardace, stačí tedy dohlédnout a navigovat,vyprat , vyžehlit, připravit jídlo. Kdo usoudil, že 85% uživatelů rezidenčních služeb může být doma, když budou mít podporu? Ptal se někdo rodičů, kolik z nás chce opravdu celý život obětovat svému postiženému dítěti. Do smrti zajišťovat dohled pokud chcete jít jen ke kadeřníkovi, s kolegyněmi z práce na kávu? Nemáme nárok na " normální" život? Proč se musíme vymlouvat a zapírat, že nás péče o dospělého potomka nejen zmáhá, ale neskutečně snižuje kvalitu života. Dospělý syn je spokojený v chráněném celoročním bydlení, jezdí domu stejně jako ostatní sourozenci- občas na víkend, na oslavy narozenin členů rodiny, svátky apod. .Ano, mohl by být doma, ale měli bychom s manželem pocit křivdy, proč nemůžeme mít ani ve stáří " svobodu". Nemusíte souhlasit, můžete odsuzovat, ale nerozhodujte za nás. Děkuji
* 05.07.2006, 15:56 - Ezop :
Pan Hradílek má jednoznačně pravdu. A M. Kvasničková svůj komentář snad nemůže myslet vážně. Měla by mít pocit křivdy, že si svého syna neponechala trvale v domácí péči. Copak pstižený člověk může za to, že je postižený? On si snad tento úděl zvolil? A postižený nemá nárok na "normální" život a "svobodu"? A kdo se má pro člověka obětovat, když ne jeho matka? Nějaká neosobní instituce? A uvědomuje si někdy zdravý člověk, že třeba také někdy bude rád, když se někdo pro něj z jeho rodiny obětuje?
 
Jaký je Váš názor?

 
Do pole "kontrolní kód" opište prosím číslo z následujícího obrázku
kontrolní kód

Kontrolní kód :

Copyright © 2000-2024 Sdružení Veleta, o.s., Developed by Robert Zaborowski, Pulzní magnetoterapie