Ten zákon pomůže všem. A nikoli jen vozíčkářům
Děkuji Ludvíku Hradilkovi za jeho reakci na můj článek o zákonu o sociálních službách (Sociální služby konečně moderní, HN 27. září , Postižení si nepolepší, HN 29. září). Rád jsem proto, že je to možná poprvé, kdy se rozvíjí polemika v celostátním deníku na téma sociální služby.
Na kritice pana Hradilka je pozitivní, že upozorňuje na vážný problém, který v návrhu zákona o sociálních službách dosud není dořešen - financování služeb terénní sociální péče poskytované v rodinách. Souhlasím s panem Hradilkem, že částka 11 tisíc korun nemůže pokrýt náklady na asistenci, která je poskytována celodenně. Návrh zákona sice umožňuje, aby poskytovatelé terénních sociálních služeb mohli obdržet dotaci na dorovnání nákladů, ale to není zákonem zaručeno. Tato konkrétní věc je předmětem intenzívního vyjednávání a pozměňovacího návrhu, který by vytvořil skutečnou rovnost mezi poskytovateli sociálních služeb v terénu a v institucích.
S dalšími názory pana Hradilka si však dovolím polemizovat.
Ani v Británii to nešlo hned
Je pouze částečnou pravdou, že po reformě sociálních služeb v Británii klesl počet lůžek o 80 procent, jak píše pan Hradilek. Tento stav byl docílen až po dvaceti letech od zahájení tamní reformy.
Náš zákon o sociálních službách nepochybně povede k postupnému snížení zájmu o umístění v ústavech. Snížení počtu lůžek však bude velmi pomalé a dojde k němu především tím, že do ústavů nebudou přicházet noví klienti.
Pan Hradilek ve své kritice zapomněl uvést, že drtivá většina klientů ústavů se vlastně nemá kam vrátit, protože nemají byt, rodinu apod. Bohužel tak většina dosavadních klientů zůstane trvale v těchto zařízeních. Není to dobrá zpráva, ale obdobně probíhaly reformy i v jiných zemích.
Trvám na tom, že náš zákon o sociálních službách je minimálně srovnatelný s praxí v nejvyspělejších zemích Evropy. Troufnu si tvrdit, že v žádné evropské zemi není příspěvek na péči stejně velký jako výdaje v ústavních zařízeních.
Pan Hradilek příliš nadhodnocuje výdaje na jedno lůžko v ústavu, když píše, že jde o více než 30 tisíc korun měsíčně. V nejdražších zařízeních nepřesahují měsíční náklady 25 tisíc korun.
Proč platit v hotovosti
Zdá se, že záměrem celé polemiky s mým článkem je zpochybnění základní teze zákona, že příspěvek na péči bude vyplácen uživatelům sociálních služeb v hotovosti. Autor se přimlouvá spíš za vouchery (poukazy) na nákup odborné péče.
Problém voucherů spatřuji především v tom, že by výrazně postihl péči poskytovanou rodinnými příslušníky. Zákon předpokládá výrazné posílení péče v rodinách bez toho, aby tato péče byla vázaná na konkrétního člena rodiny; umožňuje však, aby se o péči podělili všichni členové rodiny. Proto jsme trvali na tom, aby příspěvek na péči byl vyplácen v hotovosti.
Pan Hradilek trochu směšuje dvě kategorie služeb. Služby sociální péče jsou především službami zaměřenými na sebeobsluhu, na pomoc při různých činnostech provázející náš každodenní život: tyto služby mohou poskytovat jak rodinní příslušníci, tak osoby speciálně zaučené. A především na nákup těchto služeb je určen příspěvek na péči. Zato služby sociální prevence a další odborné služby budou nadále placeny z veřejných rozpočtů.
Konečně rovné postavení
Nemohu souhlasit s tvrzením pana Hradilka, že zákon o sociálních službách přináší zlepšení ekonomické situace pouze schopným vozíčkářům, kteří už dnes mají asistenta. Jde o zkratkovité tvrzení: terénní sociální služby jsou poskytovány pouze některým klientům. Nový zákon však přináší právní jistotu nároku na pomoc v obtížné sociální situaci všem, kteří tyto služby budou na základě odborného posouzení potřebovat.
A konečně zákon zcela mění celý systém sociálních služeb v tom, že dosavadní model poskytování sociálních služeb (dnes sociální péče), postavený na rozhodnutí příslušného orgánu veřejné správy, se nahrazuje modelem, v němž budou uživatel a poskytovatel služby v alespoň formálně rovnoprávném postavení.
Služba bude poskytována na základě soukromoprávního vztahu vytvořeného příslušným typem nového smluvního ujednání, jak jej předpokládá § 90 návrhu zákona o sociálních službách. Současně budou poskytovatelé sociálních služeb podle § 87 návrhu zákona povinni vytvářet podmínky, které uživatelům umožní naplňovat jejich práva a zamezí střetům jejich zájmů se zájmy poskytovatele služby. V historii České republiky se tak jedná o zcela zásadní a bezprecedentní proměnu vztahů, jež postupně vyvolá řadu důsledků v mnoha oblastech.
Autor je předsedou Národní rady zdravotně postižených ČR
Autor: Václav Krása Zdroj: Hospodářské noviny
|