Občanská společnost – dobře nebo špatně?
Je to až k nevíře, kolik článků k tématu občanské společnosti se dnes najde v tisku, od historických reminiscencí až po žerty typu Václava Pinkavy občanská společnost = občasná spolčenost (Britské listy, 6. 12. 2004). A to nemluvím o nezbytné dávce emocí.
Podle Bohumila Doležala Skot Adam Fergusson, jehož práce "Essay on the History of Civil Society" (1767) zahájila novodobé dějiny tohoto pojmu, definoval "občanskou společnost" jako soubor cílů, které si individua kladou při hledání vlastního štěstí.
K teorii a praxi občanské společnosti přispěl také Karel Marx (1818-1883). Ten kritizuje „měšťáckou“ občanskou společnost: občan platí daně a za to chce - a do určité míry i dostává - bezpečnost, volnost, rovnost před právem a privilegium soukromého života bez vměšování státu nebo církví nebo kohokoliv jiného. S tímto modelem souhlasí pravicové strany: každý občan se stará sám o sebe, platí daně, a za to dostává uvedené. Dovedeno do důsledků, nejsou potřeba žádné nadace a podobné instituty ve prospěch dětí a občanů, kteří se ocitli v nouzi, nemohou se o sebe postarat a ani jejich příbuzní jim nechtějí nebo nemohou poskytnout vhodnou péči. Vše ve prospěch těchto osob by měl zajistit stát prostřednictvím státní nebo veřejné správy z daňových poplatků. Občanské spolky jsou pouze zájmová sdružení, která nemají s obecnou prospěšností nic společného. Sdružují občany podle jejich vlastních zájmů.
Antonio Gramsci (1891-1937), odpůrce Mussoliniho, který zemřel po jedenácti letech ve vězení, prosazuje „aktivní“ občanskou společnost, v níž má alespoň určitá část občanů nad rámec počtu zastupitelů do zákonodárných sborů nebo dozorčích sborů veřejné povinnosti. Spolková činnost je také zaměřena na plnění zájmů veřejných, tedy nejen vlastních společných zájmů, jako je třeba tanec nebo šachy. Podle Gramsciho tvoří občanskou společnost politicky aktivní občané. Každý člen této společnosti je subjektem politiky a společenského života a jako takový si na sebe dobrovolně bere určité závazky a úkoly. Občané jsou pak uvědomělými, aktivními subjekty politiky. Gramsci předpokládal, že aktivní občanská společnost bude protiváhou buržoasní občanské společnosti a stane se revoluční silou. Byl proti násilné revoluci, neboť aktivní občanská společnost snižuje nutnost existence politických stran, a tudíž i státu jako takového. Z obav o ohrožení mandátu politických stran vyplývají i stesky nad dalším rozvojem společnosti v postdemokracii.
Reálnost tohoto nebezpečí je relativní. Za patnáct let své existence občanská sdružení v České republice dosud nenabyla jistoty ani v procesu vytváření partnerství s veřejnou správou – od výměny informací přes konzultace k podílu na rozhodování o věcech obecně prospěšných. Udělování dotací občanským sdružením ze státního rozpočtu je proti jejich vůli činí závislými na ústředních orgánech státní správy, nověji na krajských úřadech, které jsou k distribuci dotací občanským sdružením kompetentní.
Občanská sdružení mají nezastupitelnou úlohu ve všech odvětvích života země. To, že se občas svými požadavky a nátlaky dotknou politiků, je jen přirozeným jevem v demokratické společnosti. “Jsem přesvědčen, že občanské aktivity bývají v občanské společnosti poslední instancí kvality demokracie," říká v jedné z debat
o postdemokracii Jan Ruml a dodává: "Všechno může jakoby legálně probíhat s principem většiny. Najednou ale zjistíte, že ta legalita nemá dostatečnou legitimitu. A právě tu legitimitu dávají občanské aktivity všeho druhu".
Autor: Milena Černá, předsedkyně o. s. SKOK Zdroj: e-Informační Bulletin
|