Když někdo začne hrát na housle v pěti letech a s přibývajícími lety ho hra nepřestane bavit, ba naopak, je na nejlepší cestě stát se uznávaným hudebníkem. PAVLU ŠPORCLOVI se to určitě podařilo. Dodnes má z hraní radost a vedle koncertování na nejprestižnějších scénách se věnuje i charitě. Stal se patronem Informačního centra neziskových organizací (ICN) a Linky bezpečí.

Od začátku letošního roku jste výhradním patronem ICN. Jak k tomu došlo?
Už několik let se snažím pomáhat tam, kde je potřeba. Neznamená to pouze účastnit se charitativních koncertů, ale také třeba jezdím navštěvovat děti do dětských domovů či různé spolky vozíčkářů. To, že jsem se stal patronem ICN, mě velice těší. Je to organizace, která pomáhá všem neziskovým organizacím, a tak jsem si řekl, že vlastně přes ICN budu pomáhat všem najednou.

Co funkce patrona obnáší?
Je to především o publicitě a k tomu jsem zatím odehrál jeden koncert pro individuální dárce. Další koncert se chystá ještě tento rok.

Vedle ICN podporujete i Linku bezpečí. Proč volba padla zrovna na tyto projekty?
Těch projektů u nás je celá řada a já jsem potěšen, že jsem byl osloven nabídkou stát se patronem právě těchto dvou. Pracují tam lidé, kterým věřím a u kterých vím, že peníze půjdou skutečně tam, kam mají. Spolupracuji ale velmi úzce také s jinými organizacemi, např. Nadací Naše dítě či Kapkou naděje.

Vedla vás k podpoře těchto projektů nějaká osobní zkušenost?
Ne, nic konkrétního mě k tomu nevede. Mám prostě vnitřní pocit, že pomáhat musím. Okolo nás žijí lidé, kteří pomoc potřebují, kteří potřebují být vnímáni jako normální součást naší společnosti. I proto navštěvuji různé spolky postižených. Tam se člověk o životě hodně naučí. Je až neuvěřitelné, jak moc jsou tito lidé normální a jak si ze sebe dokážou dělat legraci. To jen my si občas myslíme, že do naší společnosti nepatří. To je ale naprosto mylný názor. Nikdo z nás totiž nikdy neví, kdy se může něco stát a kdy budeme potřebovat pomoc sami.

Vy jste se v červnu zúčastnil i Běhu pro Paraple. Podle fotografií, které jsou k vidění na webových stránkách Centra Paraple, jste si tu akci užíval. Jaká tam byla atmosféra?
Atmosféra na Běhu pro Paraple je vždycky moc fajn. Myslím, že se ani od pana Svěráka, který to všechno zaštiťuje, nedá nic jiného než pohoda očekávat. Je to jedna z akcí, kdy se postižení sejdou s nepostiženými a společně si užívají radosti ze sportu. Běhu pro Paraple se vždy účastním moc rád. Takových akcí není nikdy dost.

Jsou podle vás Češi tolerantní?
Myslím, že letošní soutěž o českou SuperStar ukázala, že to s námi není tak špatné.

Na svých zahraničních cestách máte možnost vidět, jak se tam chovají k handicapovaným, a máte možnost srovnání. Jak jsou podle vás na tom Češi?
Musím se přiznat, že nemám přímou zkušenost. Samozřejmě jsem handicapované lidi viděl, ale neměl jsem příležitost pobavit se s nimi o tom, co je trápí. V těch základních věcech se ale – myslím – v zahraničí o postižené lépe starají, ať už třeba ve vyhrazených místech v koncertních sálech či např. v tom, že v každé stanici metra je výtah. Těch příkladů by bylo víc a určitě máme co dohánět.

Patříte mezi oblíbené umělce, kteří vystupují na charitativních akcích. Berete to jako povinnost se takových akcí účastnit?
Jako povinnost určitě ne, ale když vím, že peníze půjdou na dobrou věc, že půjdou skutečně tam, kam mají, a najdu místo v kalendáři, zúčastním se rád.

Naše tradiční otázka na závěr. Co je podle vás v životě nejdůležitější, aby byl člověk úspěšný? Kterou vlastnost by si měl hýčkat?
Záleží na tom, kde hledáme hranici úspěchu či neúspěchu. Neúspěch v práci přece neznamená neúspěch v rodině a opačně. Myslím, že pro náš život je potřeba pokory a lásky. Pro úspěch v kariéře je určitě potřeba hodně odvahy, trpělivosti, nápadů, štěstí a v mém případě i ohromná radost z toho, co dělám. Bez toho, aby mne hudba bavila tak, jak mne baví, bych to nikam nedotáhl.