Jak pomáhat zdravotně postiženým
Osoby handicapované, zejména zdravotně, mají většinou schopnost obrany a často i vlastní aktivity sníženou. Platí to rovněž v oblasti společenského uplatnění a zaměstnanosti. Široký okruh etiky, případně podnikových filantropií, ale zejména společenské spoluodpovědnosti, označované corporate social responsibility, u nás zatím pokulhává.
Sponzoring a další formy výpomoci směřují k charitám, obecně prospěšným společnostem, případně jiným neziskovým sdružením, avšak zaměstnavatelé zdravotně postižených z podnikatelské sféry stojí zcela mimo sféru bohatých bank, korporací a dalších firem.
Živnostenské podnikání sice má v základní preambuli činnost za účelem zisku, ten se však v nerentabilních odvětvích (výroba obuvi, oděvů a jiné) zcela vytratil. Často přitom jde o práce vhodné pro zdravotně postižené osoby.
Místa pro znevýhodněné?
Zákonodárci projevili dobrý úmysl jak v minulém, tak i v nynějším zákoně o zaměstnanosti přispět k řešení vytváření pracovních míst pro zdravotně postižené. Prováděcí vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 518/2004 Sb. pak prezentuje základní úmysl podpořit tento záměr.
Průhledný postup tím však končí. V praxi většinou vnikáme dál, v lepším případě do neznáma, v horším do džungle a ještě k tomu ve tmě. Zaměstnavatelé převážně zdravotně postižených osob jsou vděčni za dotační podpory - mnozí by bez nich ani nemohli existovat, avšak potřebují také zásobník práce, zakázky na výrobu a služby. Zde narážíme na těžkou překážku.
Ač zákon výslovně uvádí, že firmy a instituce s více než 25 zaměstnanci mohou odběrem výrobků nebo služeb od zaměstnavatelů převážně zdravotně postižených osob řešit svou povinnost zaměstnanosti čtyř procent zdravotně znevýhodněných osob, skutečnost je jiná. Řada obchodních firmiček raději dováží zboží z Asie, patřičně levné (ať zbývá i na korumpování), většinou nekvalitní a touto metodou jsou schopny plnit i státní zakázky.
Další překážkou je aplikace výkladu a kontroly dodržování zákona o zaměstnanosti, kde svou úlohu sehrává Ministerstvo práce a sociálních věcí. Řádná metodika k dispozici není. Obratný obchodní pseudopodnikatel může přijmout dva zdravotně postižené zaměstnance čile rozjet obchodování, pohlídat si pouze, aby faktury rozdrobil na částky do čtvrt miliónu korun jednomu odběrateli a zničit "asijskou" nízkou cenou skutečného výrobce zaměstnávajícího třeba 200 handicapovaných osob. Výsledek? V řadách nezaměstnaných se jednak ocitne uvedených 200 zdravotně znevýhodněných, jednak odběratelé onoho pseudopodnikatele neodvedou státu 8,7 miliónu korun za povinnost zaměstnanosti postižených osob. V celorepublikovém měřítku jde o stamiliónové až miliardové souhrnné částky. Jedná se o částky nemalé, protože neplnění zaměstnanosti osob se zdravotním postižením nebo nevyužití takzvaného náhradního plnění odběrem výrobků nebo služeb (tedy nikoliv zboží) od zaměstnavatele převážně zdravotně postižených může být jinak kompenzováno odvodem do státního rozpočtu. Za každou postiženou osobu tento odvod činí dvouapůlnásobek průměrné mzdy.
Odstranění deformace stavu musí vyjít nutně z centra. Účetní standardy Evropské unie, zavedená statistika i výkaznictví jednoznačně rozlišují zboží oproti výrobku. Ministerstva ale rozdíl mezi obchodníkem a výrobcem zřejmě nepoznají.
Dalším problémem je svévolnost výkladu zákona. Například zaměstnavatelé převážně zdravotně postižených osob mají ze zákona právo na informace, žel nedozvědí se nikde ani to, kterému podniku či instituci (nenaplňujícímu stanovený počet zdravotně znevýhodněných zaměstnanců) by výrobky či služby nabídli. Po více než 30 letech zkušeností s řízením velkých kolektivů zdravotně postižených zaměstnanců tvrdím, že jsme v nejhorších podmínkách.
( autor - předseda výrobního družstva VKUS Frýdek-Místek )
Autor: Jiří Schwarz Zdroj: Hospodářské noviny
|