Šest let se na televizních obrazovkách setkáváme s projektem Pomozte dětem. Mezi tváře, které jsou s touto charitativní akcí spojovány, patří především moderátorka České televize MARCELA AUGUSTOVÁ. Spolu s Tomášem Hanákem se snaží během zábavného pořadu přesvědčit diváky, aby přispěli do celonárodní sbírky na projekty, které mají pomoci dětem. Že se jim to daří dobře, o tom svědčí 58 milionů korun, které se za dobu trvání sbírky už rozdělily.

Jak jste se vůbec dostala k moderování pořadu Pomozte dětem?
Přišel ke mně tehdejší dramaturg pan Kratochvíl a říkal, že má takový nový projekt, který odstartoval v BBC. Dal mi kazetu, kde byl natočený pořad „Children in Need“. Bylo to příšerně dlouhé, asi pětihodinový přenos. Nedovedla jsem si představit, že by se u nás něco takového dělalo. Ta myšlenka se mi ale líbila. Řekla jsem, že bych do toho šla. Nakonec jsme to tedy zrealizovali, i když je pravda, že ne v tak velkém rozsahu.
Myslím, že tehdy vůbec nikdo netušil, jak velká akce z toho nakonec bude a že se z toho stane vlajková loď charity v České televizi.

Stala se během těch několika let, kdy moderujete tento pořad, nějaká věc, která vás něčím příjemně nebo naopak nepříjemně překvapila?
Samozřejmě jsou takové i takové reakce, ale musím říct, že to s námi není tak špatné, jak to vypadá. Vesměs jsou to reakce pozitivní.
Letos jsem si říkala, že po té sbírce na pomoc jihovýchodní Asii, kdy lidi dali spontánně tolik peněz, vysíláme v relativně krátké době, a čekala jsem, že vybraná suma bude menší. Byla jsem ale mile překvapená, kolik se nám nakonec sešlo na kontě. I když mají lidi svých problémů dost, zamyslí se a sami z toho svého ještě něco obětují. To mě letos překvapilo moc příjemně.
Přijdou i dopisy – většinou nepodepsané, že televize pořád na něco žebrá. Já si myslím, že když „žebráme“ na takové projekty, je to naprosto v pořádku. Každý, tedy skoro každý, si může přeci jen někde něčeho trochu odříct a může to dát těm, kteří to potřebují.

Myslíte si, že jsou tedy Češi štědří?
Mně se právě zdá, že docela ano. Myslím si, že letošní rok to – alespoň z mého pohledu – potvrdil. Během toho večera se do konce pořadu vybralo něco přes deset milionů korun, což je spousta peněz. Já říkám, že to s námi není tak špatné, jak se to mnohdy jeví.

Vzkázala byste něco těm, kteří píší anonymy o tom, že se na něco stále „žebrá“?
Těžko jim něco vzkazovat, když se ani nepodepíší.
To zaprvé. Za druhé si myslím, že jsou to lidi, kteří mají svůj problém a nedovedou ho vyřešit. Na všechno pak nadávají. Já chápu, že spousta lidí to nemá jednoduché, ale konkrétně Kuře není sbírka založená na tom, že by se musely skládat veliké částky. Myslím si, že třicet korun za sms může dát skoro každý.
Paradoxně tito lidé nelení utratit za dopis, za telefony… Kdyby to dali na Kuře, tak to mají vyřešené a možná by jim bylo líp. Ale to já jim nemůžu radit.

Zajímáte se o to, kam vybrané peníze odcházejí, na jaké projekty?
Například vloni jsem seděla v jedné hodnotitelské komisi. Je to rozdělené regionálně a já jsem byla v komisi, která hodnotila projekty v severních a východních Čechách. Je to daleko horší práce, než se připravit na televizní přenos a odmoderovat ho. Pročetla jsem asi 36 projektů. Měli jsme z celkové částky určitý díl, který jsme měli rozdělit. Bylo jasné, že na všechny se nedostane. Trávila jsem celé prázdniny na Šumavě tím, že jsem byla začtená do materiálů a řešila, koho podpořit, koho nepodpořit, koho částečně…
Jinak mám občas kontakty s organizacemi, které byly už podpořeny. Nějaká vazba s těmi, kteří peníze ze sbírky „zkonzumovali“, je, ale samozřejmě ne se všemi. Teď například taky jedu do mateřské školy ve Slaném, kde se rozhodli v rámci pravidelné vernisáže udělat sbírku – kasičku – na Kuře.

Sbírka pomáhá dětem, vy máte sama dva syny. Co je podle vás ve výchově dětí to nejdůležitější?
Podle mého ať jsou děti malé nebo velké – jako ty moje, zaslouží si pocit bezpečí a je na dospělých, aby jim ho vytvořili. Nemám na mysli jen materiální zázemí, ale to, že mohou přijít a říct: „Hele, já mám problém.“ Vidí, že sice nejsou pochváleny, ale zas to není takové, že by kvůli tomu musely utíkat z domova. Měly by si pocit bezpečí a jistoty v dětství dostatečně užít, protože v dospělosti už ho nikdy nezažijí. Odpovědnost pak přejde na ně. Tohle je podle mě asi to nejdůležitější.

Často se říká, že tradiční model rodiny je v krizi, že ho negativně ovlivňují takové věci jako registrované partnerství… Je tomu tak podle vás?
Sama v klasickém modelu rodiny nežiji, takže jsem v tom-hle ohledu velmi benevolentní. Když děti mají nějakou péči, nějakou lásku a ty dva pocity bezpečí a jistoty, tak je přeci jedno, jestli je vychovává máma s tátou, kteří je opravdu „vyrobili“, nebo jestli je to máma s přítelem nebo táta s přítelkyní nebo máma s přítelkyní. To je pro mě v zásadě jedno.

Teď zabrousíme trochu někam jinam… Mrzí vás ještě, že si vás lidi pletli s jinou moderátorkou a omylem vám přičítali, že jste se při televizním vysílání v listopadu 1989 nezachovala zrovna čestně?
Už je to hodně let. V té chvíli mě to samozřejmě mrzelo a cítila jsem bezmocnost, co s tím dělat. Říkejte, že jsme dvě krátkovlasé moderátorky s brýlemi… To zní jako výmluva, že mně nejel autobus, a proto jsem přišla pozdě do školy. Hodně hloupě... Tehdy mi to líto bylo, ale dneska je to spousta let a už to neřeším.

Jste uznávanou moderátorkou. V soutěžích popularity se už tradičně umísťujete na předních příčkách. Co je podle vás v životě nejdůležitější, aby byl člověk úspěšný?
Moc „netlačit na pilu“. Protože když člověk něco moc chce, tak je to na tom strašně vidět. Myslím si, že nejlepší je, když to v práci i v soukromí jde tak nějak lehce a s elegancí.