Jdu po Pankráci a oslovil mě známý mužský hlas: "Počkejte, sousede, něco pro vás mám!" A dal mi do ruky složenou slepeckou hůl a přidal vysvětlení: "Šel jsem tuhle parkem a stála tam opřená u lavičky. Polekal jsem se, že se snad nějakému slepci přihodilo neštěstí. Proběhl jsem parkem a koukal pod stromy, jestli tam někde neleží. Nikde nikdo, a tak jsem si řekl, Panu Kučerovi se bude taková pěkná hůl možná hodit, tak si ji nechte, ať máte dvě!"
Osahal jsem si ji. Byla úplně nová, ten nejnovější typ slepecké hole, snad ještě nebyla ani užívaná. Přemýšlel jsem, jak se asi jejímu majiteli podařilo zapomenout ji v parku. A jak se bez ní dostal domů? Možná se v parku s někým zapovídal, ten mu pak nabídl ruku a v hovoru na hůl zapomněli. Možná pro něj někdo k té lavičce přišel a odvedl ho domů a hůl tam zůstala, protože si na ni ještě nezvykl. Ale možná došlo na té lavičce k objetí dvou zamilovaných a zamilovaný člověk snadno ztratí i hlavu, natož hůl. Vlastně takových možná by mohlo být mnohem víc, ale napadala mě jen ta nejpěknější, ta, při kterých nám druhý člověk svou přítomností a pozorností pomůže zapomenout, že k našemu životu bílá hůl patří.
Povídky pocházejí s knížky S bílou holí - www.nevidomi.cz