Slavil se poslední den v roce a já jsem měla prvně přivítat svého nastávajícího ve svém domě.

Dala jsem si na obědě opravdu záležet. Hovězí polévka bublala na plotně a z druhého hrnce se již také kouřilo, tam se vařily brambory. Ještě obalit poslední řízek, ty první se již opékají v kvílivém tuku, takže host už může zazvonit.

Zazvonil, byl přesný. Já ho přivítala a usadila ke stolu. Signál minutníku mi oznámil, že se mají ocedit brambory. Popadnu hrnec s pokličkou do chňapek a vodu ocedím do dřezu. Hlavu mám odkloněnou, aby mi pára nezasáhla obličej. Ale přesto se k mému nosu rozlila nádherná vůně hovězí polévky. Vykřiknu, ale je pozdě. Ta dobrá polévka je kdesi v odpadu a na dně hrnce se choulí malé játrové knedlíčky, jako když ryby zůstanou leklé bez vody.

"To se může stát jenom zamilovanému," povídám svému skorochoti. "To ty jsi tím vinen!" Snad jen pro tu lichotku mi odpustil, že se pravá hovězí polévka musela nahradit falešnou, tou ze sáčku, kterou konzumoval téměř denně, když si musel vařit sám.

"Tentokrát opravdu naposled, drahoušku!"

Povídky pocházejí s knížky S bílou holí - www.nevidomi.cz