Chceme-li mít levné a efektivní sociální služby, musíme se dobrat stavu, kdy jejich maximum je poskytováno ambulantně, v domácím prostředí. Ty nejdražší jsou totiž poskytovány v ústavech s celoroční péčí. Jenomže zvyk je železná košile a kromě toho, že ústavy jsou vybudované, zatímco terénních služeb je zatím velmi málo, jsou také rozpočtové finanční zdroje setrvačně směřovány do ústavů. Dříve okresy, dnes kraje, jaký je v tom rozdíl. A tak se zažitá praxe přenáší do dalšího tisíciletí.

O deinstitucionalizaci se u nás hovoří 15 let. Podíváme-li se blíže, shledáme, že každý z ústavů pečuje zhruba o tři kategorie obyvatel. Jedna třetina jsou ti, kdo ústavní péči vůbec nepotřebují a mohli by s malou podporou žít jako jiní lidé. Jedna třetina potřebuje střední úroveň podpory, řekněme asistenci každý den, ale nikoliv celý den. Jedna třetina jsou lidé, kteří potřebují náročnou čtyřiadvacetihodinovou péči a v domácím prostředí by jejich ošetřování a speciální výkony byly obtížné. Z toho logicky vyplývá, že kapacita ústavů je nadbytečná.

Funkce většiny domovů důchodců je obdobná. Starší člověk s obavou z budoucnosti požádá o místo v domově důchodců daleko dříve, než jeho zdravotní a sociální stav vyžaduje intenzivní péči. Buď se cítí osamělý nebo hodlá uprázdnit byt svým potomkům. Tak se dá možná řešit bytová nouze, ale v žádném případě nejde o sociální službu. A zase - v domovech důchodců bývá jen asi třetina seniorů, jejichž stav si žádá soustavnou péči čtyřiadvacet hodin denně. Jelikož se však pro všechny vaří, pere, uklízí, pracuje v trojsměnném provozu, udržuje dům i jeho okolí, dostávají čtyřiadvacetihodinovou službu všichni obyvatelé, bez ohledu na to, jakou část z nich tento způsob života zbytečně a předčasně zneschopňuje.

S pobytem v ústavním zařízením souvisí také časový faktor. V českém prostředí doposud není nenormální myšlenka, že dítě, které se narodí s handicapem, prožije svůj život ve specializovaném zařízení - ústavu sociální péče - a z tohoto ústavu nikdy nevyjde. Tento moment vychází z mýtické představy, že dětem, dospělým či starším lidem je nejlépe v prostředí, kde jsou stejným způsobem handicapováni všichni. Navíc je stav, s nímž člověk do sociálního zařízení vstoupí, považován za neměnný. I když dnešní ústavy sociální péče poskytují dětem a mladším lidem vzdělávání a výtvarnou výchovu, vyhlídka na trvalý život v ústavu tyto prvky degraduje na náplň volného času. S mýty o ústavní péči se těžko bojuje. Někteří čeští pediatři ji prosazovali jako optimální pro děti se zdravotním postižením ještě uprostřed devadesátých let.

Soutěž mezi tradiční ústavní léčbou a nestátními neziskovými organizacemi, které oprášily sociální práci a daly jí nový smysl, celé záležitosti neprospívá. Sociální služby také nelze stále třídit a rozdělovat na "péčové" a "preventivní". Daleko důležitější je dát zřizovatelům kritéria pro jejich poskytování a příjemcům záruku, že nebude narušována jejich lidská důstojnost. Podívejme se konečně na sociální služby jako na nástroj sociálního začleňování.

Poskytování ústavní péče lidem, kteří by s podporou mohli žít samostatně, je mimořádný luxus. Na druhé straně lidé, kteří se doma starají o své staré a nemocné příbuzné, o rodinné příslušníky se zdravotním postižením či o děti se zvláštními potřebami, a šetří tedy peníze daňových poplatníků, které by bylo nutné vynakládat na rezidenční péči, se setkávají spíše s minimální podporou. Nelze také věčně žít jen z ideálních představ. Je třeba dát formální záruky těm, kdo sociální služby poskytují i přijímají. Rodinné příslušníky řadíme k sekundárním uživatelům sociálních služeb, na které se vztahují stejné podmínky jako na přímé uživatele.

Angažmá nestátních neziskových organizací pro reformu sociálních služeb dnes zahrnuje tyto požadavky:

• Cíl sociálních služeb - sociální začlenění - má být deklarován ministerstvem jako vize, vodítko, může sloužit jako pilíř, vysvětlení, jednotící moment, poukaz na práva jednotlivce a zájmy společnosti.
  
• Sondou do současného stavu a kvality sociálních služeb jsou výstupy z dobrovolných a přípravných inspekcí - mohou sloužit jako podkladový materiál.
  
• Národní standardy kvality sociálních služeb vycházejí ze základních lidských práv a svobod, jsou hotové a pilotované, stejně jako Metodika, mohou se tak na čas stát dobře normou.