Individuální integrace v běžné škole je pro žáka se zdravotním postižením nyní pokládána podle vyhlášky za přednostní formu vzdělávání. Současně se ale v jiném předpisu můžeme dovědět, že ve speciálních školách se mohou vzdělávat i běžné děti.

Kam s dětmi?

Není to celé postavené na hlavu? Vytváříme agendu, jež umožní, aby bylo možné zdravotně postižené dítě integrovat v běžné třídě, a na druhé straně pak agendu, která případně umožní vzdělávání nepostiženého dítěte ve speciální škole. Nemohly by se děti na základě přání rodičů jednoduše vzdělávat tam, kde je to pro ně nejvhodnější?

Český školský systém se vcelku právem pyšnil množstvím speciálních škol a zařízení pro děti, které díky zdravotním omezením potřebovaly speciální přístup. Naproti tomu v běžných školách si učitelé nemuseli vědět rady, jak speciálně přistupovat k postiženému žákovi. A hlavně, v jednotné škole nebylo z principu možné zajistit výraznější odchylky v obsahu vzdělávání ani v přístupu k jednotlivým žákům.

Segregace se ovšem netýkala pouze vzdělávání a dětí školního věku. Ze společnosti bylo vyčleňováno vše, co se výrazněji odlišovalo a co mohlo pokazit příznivý dojem z budování socialismu.

Překážky integrace

Legitimní požadavek, aby se mohly děti se zdravotním postižením vzdělávat spolu s nepostiženými vrstevníky, však stále naráží na řadu materiálních, odborných, lidských bariér. Přesto, že si stále stěžujeme na nedostatek financí, daří se slušně vytvářet materiální předpoklady. Mnohem složitější jsou odborné a úplně nejsložitější pak lidské překážky.

Mnoho učitelů má v sobě pevně zabudovanou myšlenku, že všem žákům je třeba měřit podle jednoho metru, že všichni musí zvládnout stejné množství látky, že škola je místem, kde se dítě naučí přizpůsobovat ostatním, kde se učí sdílet společné hodnoty společnosti, ve které žije a ve které bude dospělé.

Už jsme se přesvědčili, že jednotný přístup není vhodný. Připouštíme jistou individualizaci. Jenže k ní potřebujeme škatulky.

Nové škatulky

Dítě, které se do příslušné kategorie dostane, má nárok na speciální pedagogický přístup a jsou připuštěny i odlišnosti v jeho chování a reagování. Dítě, které se ocitne mimo kategorii, má smůlu. Jeho problémy jsou oceněny špatnými známkami nebo poznámkami. Má-li Fanda papír na to, že je hyperaktivní, pak když vykřikuje, nedostane napomenutí třídního učitele. Když papír nemá, je kázeňsky potrestán.

Podle mého soudu jde v současnosti o přechodné období k mnohem výraznější individualizaci přístupů k dětem. Ta jediná může minimalizovat ztráty z toho, že školství nedokáže efektivně pracovat s výraznějšími odlišnostmi. Například s tím, že jedno dítě zvládne konkrétní dovednost (třeba čtení) v pěti letech, zatímco jiné zcela normální dítě k ní dozraje v osmi.

Vzdělávání "šité" na dítě

Ve vzdělání by se každému mělo dostat odpovídající péče podle jeho potřeb, možností, vývojové úrovně, dosavadního vzdělání, zájmů, potřeb, představ rodičů a samozřejmě i podle aktuálních možností společnosti. Vzdělávání bude muset být koncipováno striktně individuálně.

Nad každým dítětem by si měli opakovaně sednout učitelé a rodiče, snad i další odborníci a domlouvat se, na jaké úrovni je, co už zvládlo, kde má problémy, co potřebuje pro další pokrok. Pro úplně každé dítě bude vytvořen individuální vzdělávací program.

Současně je třeba domluvit, kdo zajistí kterou oblast. Je totiž docela dobře možné, že rodiče nebudou požadovat školní jazykovou výuku, protože ji zajistí sami na své náklady. Dítě, které závodně sportuje, navštěvuje výtvarné kroužky, hudebku, nebude možná mít potřebu rozvíjet tyto dovednosti ve škole. Hledat bude třeba vždy s ohledem na požadavky rodiny, konkrétního dítěte a možnosti a nabídku školského systému v místě, kde žije. Dítě by pochopitelně mělo splnit minimální požadavky školského systému.

Důležité bude, abychom pozměnili i vzdělávání učitelů. Dnes existují dvě odlišné disciplíny: pedagogika a speciální pedagogika. Pedagog není kvalifikován ve speciální pedagogice a naopak. Integrace ukazuje neudržitelnost tohoto dělení. Vzhledem k prolínání postižených a nepostižených dětí ve třídách bude nezbytné, aby všichni učitelé byli vzděláni jak v pedagogice, tak i speciální pedagogice.

Autor je dětským psychologem.