Každé dítě je vhodné ke spojování, shrnování, sjednocování a scelování. Říká se tomu integrace a je to podstatou nového školského zákona. Kdo tleská? Především jsou to rodiče postižených dětí, které budou mít konečně právo zajistit pro své dítě stejné školní vzdělání jako ostatní rodiče.

Pryč se zvláštními školami! Už název je potupný a nikde nenajdete vysokoškoláka, který vzešel ze zvláštní školy. I z mého syna či dcery nyní může být doktor a inženýr. Jenom se všichni musíme víc snažit.

Integrace? Opatrně

Co tomu říkám já, ředitelka základní školy? Integrace žáků je správná věc. Ovšem musí se s ní zacházet velice opatrně.

Je dobré, když rodina, která touží po integraci svého dítěte, se dva až rok předem seznámí se školou, kam má dítě nastoupit. Tam se pozná s rodiči běžných dětí a zmenší se předsudky. Pak společně s učiteli vyberou vhodný kolektiv. Škola učí žít v kolektivu a toleranci. Nelze integrované dítě zařadit do třídy, plné sobectví a individualit.

Najít správného učitele

Dále je třeba najít nejvhodnějšího učitele. Vysoká škola nás vybavila vědomostmi pro vyučování průměrného žáka - ovšem integrovaný žák potřebuje jiný přístup, spoustu trpělivosti a také jiné školní pomůcky. Učitel integrovaných žáků musí mít zvláštní nadání. A konečně, musíme najít také vhodného asistenta. Ne každý jím může být. Když budou nyní ve třídě dva, učitel a asistent, je třeba si přesně rozdělit kompetence a těch se držet. V zásadě je třeba říci, že jedno integrované dítě nás donutí předělat dosavadní chod školy.

Hovoříme ovšem o tělesně postižených dětech, jejichž intelekt je v pořádku a s pomocí asistenta zvládají i všechny mimoškolní aktivity. Daleko těžší a složitější je to s mentálně postiženými dětmi.

Co je pro dítě dobré?

Na mé škole se zabýváme integrací již několik let a přesto v nás zůstávají pochybnosti, zda v mnoha případech jsme integrované dítě přijetím do normální základní školy vlastně neochudili o pocit štěstí a vrozené soutěživosti, které by mohlo zažít ve školském speciálním zařízení.

Jestli zkrátka tyto děti neodtrháváme od stejně postižených dětí, od přátel, kde by mohly předvést svůj um. Na druhou stranu zase víme, že běžné děti se naučí, jak se k těmto dětem chovat, jak jim pomáhat a jak je uvádět do normálního života. Je to však výhoda spíše pro nás...

Školy se speciální výukou bývají u nás vzácně kvalifikované. Lidé tam jsou vysoce vzdělaní, dělají svou práci s láskou a jsou vybaveni speciálními pomůckami. Přesto se rodiče mentálně postižených dětí cítí, jako by byli se svými dětmi do takové školy nuceni.

Jinými slovy: Mentální postižení svého dítěte zaměňují za politiku - jako by někdo chtěl vědomě bránit v rozvoji jejich dítěte. To je ovšem omyl.

Tak se tedy znovu vraťme k onomu právu, které rodičům nově školský zákon poskytuje. Jestliže po ročním jednání se školou prosadí, že základní škola jejich dítě přijme - pak by měli naposled zvážit, jestli tím svému dítěti opravdu prospívají.

A jestli dojdou k závěru, že ano - pak ať sesbírají všechny své duševní i fyzické síly a jejich silná vůle se někdy může i vyplatit.

Autorka je ředitelkou základní školy v Praze 13