Ten autobus už tu měl dávno být! Kdyby aspoň nebyla taková zima. Je červenec a... No jo, červenec, že on ten spoj jezdí, jen když je škola? Na zastávce se mnou stojí ještě jedna paní. "Prosím vás, pojede teď něco?" ptám se. "To nevím, taky čekám."
"Tak to jsme na tom stejně. Já na jízdní řád nevidím..."
"Já na něj sice vidím, ale zase se v něm nevyznám," odpovídá má společnice.
Studený vítr přihnal první kapky deště. Šla bych se schovat, ale co když...
"Mohly bychom se jít schovat, ale když šofér nikoho na stanici neuvidí, ani nepřibrzdí," dokončuje nahlas moje myšlenky sousedka. "Jenže kdo ví, kdy to pojede?"
To MOHLY BYCHOM mi dodá odvahy: "A co když to s tím jízdním řádem zkusíme spolu? Vy na to vidíte, já se v něm zase vyznám…" "Myslíte?" zapochybuje ta paní. Ale protože se stejně nedá nic jiného dělat, přistupuje odevzdaně k plechové tabuli.
"Tak ta zastávka, na které teď stojíme, by měla být napsána v levém sloupci…" začínám pomalu se svou instruktáží. Krok za krokem zdoláváme úskalí zkratek, značek a vysvětlivek. Najdeme i zpáteční spoj, kterým se paní bude v sobotu vracet z návštěvy. Ale pořád je jaksi nejistá.
Najednou k zastávce přiběhne mladý muž. Mrkne na tabuli a chce běžet dál, ale paní ho zadrží: "Prosím vás, kdy to teď pojede?" Mladík odpoví a čas se přesně shoduje s tím, co paní s mou pomocí objevila. Odpovídá i čas příjezdu na konečnou.
Má společnice se ke mně otočí a povídá: "Víte, paní, mě je pětapadesát, a až do dneška jsem se v jízdním řádu nevyznala. A že mě to naučíte zrovna vy, když jste sama sle… teda když jako... no... že abych tak řekla..."
"Prostě, oči taky nejsou všechno, viďte."
"No, to teda asi ne, a tak..." Paní je ve zřejmých rozpacích.
"A tak máme dost času a mohly bychom zajít na kafe. Tady kousek je cukrárna," navrhnu jí. Cestou se vzájemně ubezpečujeme, že dneska si k tomu kafíčku kousek dortu zasloužíme, dieta nedieta. A pak se řeč stočí na vaření a tak různě.
Prostě - potkaly se dvě úplně obyčejné ženské.
Povídky pocházejí s knížky S bílou holí - www.nevidomi.cz