Manžel nebyl doma a já jsem čekala návštěvu. Přítel, hromotluk, přijde rovnou z práce a bude jistě hladový. Taková vazba něco spořádá, tak vytáhnu ten největší talíř. Předem připravím chlebíčky, abychom měli dost času na povídání.

Krajíce, krájené přes celý bochník, jsem raději překrojila napůl, aby se daly lépe jíst. Mazala jsem a obkládala půlky chleba různými dobrotami, jednu vedle druhé a ukládala je na talíř. Ještě dám do kávovaru vodu a na filtr nasypu potřebné množství kávy. Pak stačí jen cvaknout spínačem a práce je hotova.

Než jsem však stačila udělat ten druhý úkon, dát kávu do filtru, zazvonil domovní zvonek. Přítel je tady! "Pojď dál a odlož si. Já zatím připravím kávu." Cvakla jsem spínačem, vzala talíř s chleby a odnesla ho do pokoje. Po chvíli jsem přinesla na stůl kávu a požádala hosta, ať si bere a nešetří, jistě je hladový. Jen o cukr mě požádal, na ten jsem zapomněla. Já nesladím, jsem diabetička.

Pěkně jsme si povídali. Ale jídlo mu asi nechutnalo, ani po mém pobízení se k němu neměl. Pak odešel a brzy nato se vrátil manžel. Udiveně se zeptal: "Ty čekáš armádu vojáků?" "Proč?" odpovídám otázkou. "Že máš na stole v kuchyni tolik krajíců?"

Manžel počítal a já jsem usoudila, že chybí jen jeden půlkrajíček. Objevil se mi před očima, jak leží chudinka sám, opuštěný na velkém talíři, který jsem postavila před hosta.

Zmocnily se mě mrákoty. A aby toho nebylo málo, přistoupil můj muž ke kávovaru a shledal, že je filtr sice mokrý, ale bez kávové sedliny, která na něm zůstává, když se vaří překapávaná káva. Běžím k hrnku, ze kterého host pil. Po kávě nebyl cítit, jen na dně zůstalo zrnko nerozpuštěného cukru.

"A já mu říkala, že nemusí tolik děkovat za malé pohoštění."

Povídky pocházejí s knížky S bílou holí - www.nevidomi.cz