O zrak jsem přišel, když mi bylo již třináct let. Proto si dobře pamatuji, jak svět vypadá. Vyrůstal jsem na šumavské vesnici mezi dobrými lidmi a čistou Boží přírodou. To všechno se do mne nějak otisklo a poznamenalo mě mnohem víc než nehoda, která mě potom potkala.

Do svého rodného kraje jsem se začal znovu vracet až jako táta tří dětí. Zdědili jsme tam chalupu. Chtěl jsem svou rodinu naučit žít i na vesnici. A protože každý člověk na Šumavě umí hledat houby, rozhodl jsem se, že tomu musím naučit i svého syna.

Vypravili jsme se spolu do lesa a já, po dvaceti sedmi letech slepoty, začal chlapce zasvěcovat do houbařského umění. Klackem jsem nadzvedával větve a rozhrnoval mlází. Tráva kolem byla vysoká a hustá, v takové bych ani dobrým zrakem houbu neuviděl. Použil jsem proto starou houbařskou techniku. Klekl si na kolena a prohledával trávu rukama. Vysvětloval jsem chlapci, že při tom musí dělat velký rámus, aby zaplašil hady, kterých bylo v kraji hodně. Najednou jsem nahmatal něco tvrdého a prsty si prohlížel tvar. Srdce mi poskočilo. "Jendo, co to je?" Chlapec zajásal: "Táto, to je hříbek!" V tu chvíli se nás obou zmocnila houbařská vášeň. Rukama jsme prohrnovali trávu, zapomněli na hady a nedbali na bodláky. A nacházeli další a další hříbky, až jich bylo dvacet. Ale kam je dát? Ani nás nenapadlo vzít si na tu houbařskou výuku nějakou tašku. Svlékl jsem teplákovou bundu, zavázal rukávy a pytel byl hotov. Doma jsme za to sice dostali trochu vyhubováno, ale radost nám to nepokazilo.

Druhý den, hned za svítání, jsme vyrukovali do lesa všichni. Znovu jsem prolézal po kolenou pod nízkými stromky. Úlovek byl ještě větší než včera a nadšení také. A tak jsem nakazil houbařskou vášní celou svou rodinu.

Povídky pocházejí s knížky S bílou holí - www.nevidomi.cz