Přemek byl svého času pěkný divoch. Dovedl nejen flámovat a věnovat se poetickým dobrodružstvím, ale také pro ně přinášet i oběti.

Po jedné takové proflámované noci čekal Přemek na tramvaj. Mrzlo, žádná tramvaj dlouho nejela a on už byl celý zkřehlý. Takové počasí nepřeje ani flamendrům, ale ani prostředkům hromadné dopravy. Stál tam sám a sám a neměl koho požádat o pomoc. Tak se alespoň zahříval nadáváním na poměry. Šlo mu to od pusy rychle a došlo také na policajty. V zápalu toho bědování ani nepostřehl, že nedaleko zastavilo auto. Až po chvíli uslyšel vedle sebe příjemný mužský hlas, který se ho ptal, jestli nepotřebuje pomoc. "No bodejť, právě tu nadávám na policajty. Je jich všude plno, ale když by jednou mohli taky pomoct, tak jsou zalezlí jako krysy!" "A co potřebujete?" "Dostat se domů na Kačerov, na tramvaj tu už čekám celou věčnost." "Tak pojďte se mnou!" Majitel příjemného hlasu zavedl Přemka k vozu a usadil ho na teple vyhřáté sedadlo. Přemek blahem málem usnul. Vlídný pán mu pomohl vystoupit, podanými klíči odemkl a vyvedl ho až do třetího patra. Přemek šel jako ve snách, a když mu pak děkoval, přiznal, že kdyby věřil v Boha, myslel by si, že mu asi poslal anděla strážného.

Druhý den se probudil dost pozdě a otráveně se vypravil koupit něco k snědku. A co čert nechtěl, jeho protivná sousedka čekala na schodech. "Dobrý den, pane doktor, copak jste to v noci zase vyváděl, že vás přivezl zelený anton?"