Důležité je nenechat se odbýt, říkají rodiče postižených
Hradec Králové - S potížemi při komunikaci lékařů s lidmi s mentálním postižením se setkávají téměř všechny rodiny, které se o postižené starají. Předsedkyně krajského výboru Sdružení pro pomoc mentálně postiženým Dagmar Vojkůvková proto rodičům a opatrovníkům lidí s postižením radí nenechat se zdravotníky odbýt a snažit se být prostředníkem při komunikaci lékaře s pacientem.
* Setkáváte se s problémy, které vzniknou v důsledku špatné komunikace mezi mentálně postiženými a lékaři?
Takových případů je spousta. O problému jsme hovořili na nedávném klubovém setkání s rodiči, kteří jsou členy našeho sdružení, a snad každá rodina, jež pečuje o postiženého, se s něčím takovým setkala. Sama mám podobné zkušenosti se svým pětadvacetiletým synem Lukášem, který je rovněž mentálně postižený.
* Jaké potíže musíte řešit?
Lukáš má problémy s vyjadřováním. První traumatizující zkušenost jsem s ním zažila u stomatologa, kde nechtěl ani otevřít pusu, natož aby komunikoval. Nejhorší to bylo, když byl v deseti letech kvůli stomatologickému zákroku hospitalizován. Vydobyla jsem si, že s ním budu v nemocnici přes den, ale přes noc a při samotném zákroku musel Lukáš zůstat sám. Po zákroku mi lékař tvrdil, že na sále nastaly komplikace. Až později mi stomatolog vysvětlil, že Lukáš měl psychický blok, s lékaři vůbec nekomunikoval a neposlechl je. K tomu došlo právě proto, že tam zůstal sám. Pomohlo by, kdyby rodiče či opatrovníci postižených mohli u vyšetření a některých zákroků zůstávat. Nejbližší člověk přesně ví, jak s postiženým komunikovat.
* Jak by měli rodiče v takových případech postupovat?
Neměli by se nechat odbýt a měli by trvat na tom, že jsou zákonnými zástupci pacienta. Lékaři by měli vysvětlit, že budou prostředníkem v komunikaci mezi ním a postiženým, a že tím berou riziko i na sebe. Pacientovy zdravotní potíže, které rodiče pomohou vylíčit, by lékaři měli brát jako fakt. V našem případě také pomohla změna lékaře. Našla jsem jinou zubní lékařku, která je schopna a ochotna udělat před zákrokem částečnou anestezii, a pokud jsou vážnější problémy, odkáže mne dál.
* Když musí být postižený člověk hospitalizován, je to asi složitější.
S tím jsme měli problémy hlavně za bývalého režimu. Za totality jsme byli jako rodiče úplně odstavováni. Neexistovaly ani návštěvy v nemocnicích, natož aby rodiče mohli s dítětem v nemocnici zůstat.
* Jaký je přístup nemocnic dnes?
Určitě lepší, i když se najdou výjimky a neochotní lékaři. Ale vždy se dá slušnou formou dospět ke spolupráci. Bohužel často musíme bojovat za něco, co by mělo být samozřejmostí. Zůstat jako rodič u pacienta v nemocnici přes den určitě není problém. Horší to je v noci, což nejde vždy a všude. Musí k tomu být lůžková kapacita. Problém také nebývá, pokud jde o nezletilého pacienta. Otázka je, jak se v nemocnici postaví k dospělému postiženému pacientovi. Záleží na přístupu konkrétního lékaře. Chtěli bychom, aby se systém změnil a aby na vyžádání opatrovníka bylo vždy k dispozici lůžko i pro něj.
* Jak se zachovat v případě, kdy postiženého odváží záchranka?
Rodiče by měli vždy vyvinout iniciativu a snahu dostat se s pacientem do záchranky. Zdravotníci jim to určitě sami nenabídnou. Nedávno jsme se s takovou situací setkali na letním táboře pro naše klienty. Jeden z účastníků tábora si vykloubil koleno. Instruktorka, kterou byla shodou okolností jeho vlastní sestra, ho automaticky v záchrance doprovázela. Myslím si, že by to tak mělo být. Podobně, jako rodiče doprovázejí malé děti, měli by se do sanitky dostat i rodiče a opatrovníci dospělých, kteří jejich pomoc potřebují.
* Mohou ke zlepšení situace napomoci sami lékaři?
Byla bych hrozně ráda, kdyby se komunikace lékařů s pacienty tohoto typu zlepšila. Možná, že by součástí jejich studia mohlo být i to, naučit se s mentálně postiženými komunikovat.
Autor: MARTIN FILIP Zdroj: Mladá fronta Dnes
|