Téměř nevidomá babička jela od syna z Ostravy k dceři do Hranic. Jako balík si ji tak posílali každý měsíc. Syn ji posadil v Ostravě do vlaku a dcera čekala na nádraží v Hranicích. A za měsíc to bylo zase obráceně.

Jednou, když tak jela právě do Hranic, ve vlaku usnula. Probudila se až za Kolínem. Zeptala se souseda v kupé: "Či už budú Hranice?" "Na hranice je ještě daleko, babičko. A kam pak cestujete, do Polska nebo do Německa?" "Čemu do Německa, čemu do Polska? Jedu k ceři do Hranic." "Ale my už budeme za chvíli v Praze, babičko." "Cože!" vyděsila se babička. Pak ale pochopila, co se stalo, a rozplakala se. Přišla hodná paní průvodčí, babičku uklidnila, dovezla ji do Prahy a tam ji předala kolegovi, který jel rychlíkem zpátky do Ostravy. Babička zase ve vlaku usnula.

Hodná průvodčí zatelefonovala babiččině dceři do Hranic, aby ji uklidnila. A to bylo velice moudré, protože dcera v Hranicích i syn v Ostravě již zalarmovali policii a ohlásili ztrátu babičky. Tak nakonec, díky ochotné průvodčí, babička šťastně dojela.