Moc ráda si vzpomínám na prázdniny. Sedávala jsem před naším domkem na lavičce a naslouchala krokům kolemjdoucích. Klapání střevíčků i dusot těžkých bot mi napovídal, prochází-li kolem muž, či žena. Jak asi vypadají? Jak se tváří? Jak jsou oblečeni? Zpravidla nikdo z nich nepromluvil. Až jednou...

V protějším domě klaply dveře. Čí asi kroky se to ke mně blíží? "Ty jsi ale nevychované dítě! To tě doma neučí zdravit?" hlas naší nové sousedky mnou otřásl. Vždyť mě maminka chválí, že slyším-li známý hlas, pozdravím. Ale copak mohu také zdravit mlčící kolemjdoucí? O tom jsme s maminkou nikdy nemluvily. Proč to však nezkusit.

Blíží se další kroky. "Dobrý den," provokuji svým hláskem. "Dobrý den. Ty jsi ta nevidomá dívenka, viď? Jsi hodná." Tak teď už vím, komu patří tak pěkně klapavé boty. Až budu velká, také si takové koupím. Někdo jede na kole. Hlasitě pozdravím. Pochválí mě i tentokrát? Napínám uši. Nečekaná odpověď mě však ohromí: "Čao, vole!"

A tak dál zůstávám v rozpacích, kdy zdravit a kdy ne.