Příběhy nevidomých: Ctižádostivý
V roce 1983 se mi podařilo spadnout do pražského metra a téměř o deset let později jsem spadl do metra opět, tentokrát ve Vídni. Tento pád byl zaviněn špatným pochopením navigace mého nevidomého kolegy. On to prostě myslel jinak, než jsem to já pochopil. Otřesený navigátor však uslyšel, že jsem dole místo lamentování a nadávání lakonicky prohlásil: "Tak a jsem tady."
Po vytažení nahoru jsem mu musel sdělit, že koleje v pražském metru jsou přece jen vyšší než ve Vídni. Ten můj průzkum vídeňského metra skončil několika týdny marodění.
Když jsem se vrátil do práce, zavolal mi jeden zrakově postižený známý, který od mých přátel věděl, co se mi stalo. Navrhoval, abychom založili klub slepců padlých do metra. S návrhem jsem souhlasil, ale v mé odpovědi se projevila moje nezřízená ctižádost: "Žádám pro sebe funkci čestného předsedy, protože jenom já mám mezinárodní zkušenosti."
Autor: Pavel Pudil Zdroj: Povídka vybrána z knížky S bílou holí
|