Přiznám se, že jsem zápolil s trémou. Uprostřed velmi rušného pracovního dne si mě vyzvedlo auto a najednou jsem seděl za stolem ve studiu České televize. V hlavě se mi honily myšlenky, ale nechtělo z nich vyklíčit nic pořádného pro Klíč (pořad pro zdravotně postižené). Navíc se můj zbyteček zraku nemohl vypořádat se světlem reflektoru, který sveřepě dřepěl přímo proti mně.

Chvíli se natáčelo, když vtom se ozvalo "Stop". Pan Kovář sedící vedle mne mi přátelsky položil ruku na předloktí a zasmál se. "Promiňte, já na vás mrkám, že máte už mluvit, a vůbec mi nedošlo, že to nemůžete vidět." Opravdu, jako nevidomý jsem neviděl mnohé. Byl jsem ovšem rád, že můj ztrémovaný mozek ihned věcně zareagoval. "Tak mě pod stolem lehce kopněte do nohou a já se chytnu," prohlásil jsem sebevědomě.

Moje sebevědomí však brzy poněkud utrpělo. Všichni přítomní se začali smát a můj partner nejvíce. "Víte, já jsem na vozíku, já vás nemám čím kopnout." To jsem taky neviděl. Bohužel tento humorný moment neviděli ani televizní diváci, neboť kamera zrovna nesnímala. Mohl by to být názorný úvod k problematice mimoverbální komunikace zdravotně postižených.

Nebo by tato epizoda mohla posloužit jako podklad k úsloví: "Neříkej si nikdy ani o malý kopanec, abys sám neudělal kopanec veliký." Ale nebudu přehánět, nebyl to velký kopanec, spíše malé osvěžení atmosféry mezi velice příjemnými lidmi. Kupodivu i tréma brzy zmizela.