Příběhy nevidomých: Bramboračka
Po ztrátě zraku jsem se již do zaměstnání nevrátil. Bylo mi trapné, že moje žena pracuje, a já chodím po prázdném bytě, nudím se a nejsem k ničemu.
Tak jsem se naučil Braillovo písmo a začal číst slepecké časopisy. Byla mezi nimi i příloha jménem Ema, což byl časopis pro ženy. Inspiroval mě natolik, že jsem se rozhodl, a to ještě dnes, manželce uvařit. Určitě přijde hladová a unavená. Hledal jsem ve spíži, ale moc jsem toho nenašel. Tak akorát na bramboračku. "I ta je dobrá," myslím si.
S vařením jsem začal brzy, nebyl jsem si jist, za jak dlouho to stihnu. Podařilo se! Tak jsem svou porci zhltl již v poledne, s velikou chutí a s pocitem radosti, že to dokážu. Těšil jsem se, jako malý kluk, až se žena vrátí z práce.
"Konečně!" slyším v zámku klíče. Ochotně ohřívám polévku, a než se žena převlékla, už stál talíř na stole a z polévky se kouřilo. "To je překvapení!" zvolala radostně. Čekal jsem, že ke mně přiskočí a dá mi pusu.
Nestalo se tak. Jen trochu méně vesele dodala: "A dokonce i s masem." To mě zarazilo. Žádné maso jsem tam přece nedával. Moji nejistotu konečně rozčísla: "Víš, Františku, na té polévce se na mastných okách houpají červíčci nožičkama vzhůru." Vylila polévku do záchodu. "A já jsem si na ní v poledne tak pochutnal."
Autor: Eva Reinwaldová Zdroj: Povídka vybrána z knížky S bílou holí
|