Moje žena mi nadšeně hlásila: "Karle, tak tu máme pozvání na Vánoce do Prahy! Tak já toho kapra nechám zatím na balkóně."

Počasí bylo na Štědrý den přímo svátkové. Mírný mrazík a sluníčko, i když zubaté, vesele ozařovalo celý svět. Čerstvě napadaný sněhový poprašek odrážel sluneční paprsky, čímž byla sváteční atmosféra ještě umocněna. Lidé ve vlaku byli usměvaví a spokojení, stejně i paní průvodčí. Všem mile popřála příjemné cestování, ale především požehnané Vánoce. Mrkla po našich zavazadlech a s úsměvem se zeptala: "To asi budete trávit Vánoce v Praze, že? U dětí? Tak to jistě s sebou vezete i kapra."

"Jémine, kapr! Ten je na balkóně!" zoufale zabědovala Květuška. Paní průvodčí se asi bála, že by mohlo dojít k manželské přestřelce, a proto se i se svým úsměvem raději vypoklonkovala z kupé. Já jsem s klidem vyřešil situaci: "Vrátíme se!" Nešlo jen o toho kapra, ale také o sousedy, jak by k tomu přišli, kdyby se při rozmrznutí začal chovat nespolečensky.

Jako z udělání jsme měli tak dobré spojení, že jsme všechno rychle zvládli a ve večerním rychlíku se zase sešli se stejnou paní průvodčí. Byla už sice trochu unavená, ale stále milá, dalšími otázkami už asi nechtěla naše cestování ohrozit. Do Prahy jsme dojeli až večer, ale v dobré pohodě.

Hodil jsem si přes rameno tašku a do ruky popadl velký "loďák" a za chvíli jsme již stáli na pražské půdě. "Dej to sem!" zavelel energický hlas a rval mi kufr z ruky. Ale moje muzikantské prsty umějí i pořádně stisknout, když je třeba. Trhnutím jsem ubránil svůj majeteček a zaujal postoj spíš útočný než obranný. Ale moje žena se k mému boji nepřipojila, dokonce objala toho mafiána, který ohrožoval náš kufr. Vtom jsem uslyšel zvonivý hlásek naší Lucinky. Když se mladý muž přivítal s její mátí, obrátil se ke mně a s uznáním prohodil: "Teda tati, ty máš postřeh a sílu! To hodnotím! Tak ahoj, a dej už mi ten kufr!"