O integraci osob se zdravotním postižením do běžného života se u nás začíná víc hovořit teprve v posledních letech. Netýká se jen dospělých osob se zdravotním postižením, ale také dětí. O tom, že tělesně postižený chlapec nebo děvče (třeba na vozíku) se má učit v běžné škole jako každé jiné dítě, snad nikdo nepochybuje. Bariéry, které jim stojí v cestě, jsou pouze fyzické a lze je odstranit snadněji než předsudky, které stojí v cestě například integraci do škol mentálně postižených dětí. Zatím neúspěšná snaha prosadit přijetí zákonů o sociálních službách a o (ucelené) rehabilitaci má podle přednostky kliniky rehabilitačního lékařství 1. LF UK a VFN Olgy Švestkové příčinu možná také v tom, že v naší republice neexistoval integrovaný školský systém. "Politici stále nepovažují integraci zdravotně postižených za důležitou věc.

Když jsem se u politiků ze zahraničí setkávala s velkou vůlí tuto věc řešit, bylo to vždycky proto, že sami vyrůstali se zdravotně postiženými dětmi a že si jich vážili. V Holandsku je jeden z nejvýše postavených úředníků na ministerstvu práce kvadruplegik. Vědí, že zdravotně postižení lidé jsou schopní a že jim stát musí dát šanci na integraci. V naší společnosti jsme s těmi lidmi nevyrůstali, neznáme je, většina lidí se domnívá, že nejlepší je dát zdravotně postiženým důchod a umístit je v nějaké instituci. Ale nechápou, že jsou jedni z nás, že mají velké schopnosti a že se jim musí dát příležitost," říká O. Švestková.

Škola pro všechny

Integrovat do běžného života a tedy dát šanci na vzdělání také mentálně postiženým dětem, u nichž nelze mluvit o "velkých schopnostech", je ještě těžší než prosadit integraci lidí postižených tělesně. Přesto snaha o změnu přístupu společnosti ke zdravotně postiženým lidem začala na mnoha místech právě úsilím o školní integraci dětí s mentálním postižením, respektive o začleňování dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do systému běžných škol.

Průkopníkem tohoto úsilí u nás je pražské občanské sdružení Rytmus, které zahájilo činnost v roce 1994, a od roku 2000 působí také v Chrudimi, Litvínově a Benešově, kde se zatím věnuje především podporovanému zaměstnání. "Naše organizace se zabývá dvěma oblastmi. Jednou z nich je podporované zaměstnání, kde se snažíme najít uplatnění v běžných pracovních podmínkách pro ty, kteří si vzhledem ke svému postižení práci obvyklým způsobem nenajdou ani neudrží. Druhým je integrace dětí do škol. Zajišťujeme asistenty pro děti s těžším postižením, to znamená pro děti s mentálním postižením, s kombinovaným mentálním a fyzickým postižením nebo s postižením smyslovým," říká ředitelka sdružení Pavla Baxová. Na integraci dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do základních škol spolupracuje Rytmus (v rámci svého projektu Škola pro všechny) se speciálně pedagogickým centrem Vertikála, které v roce 1994 založilo ministerstvo školství při pomocné škole v Rooseveltově ulici v Praze. Jestliže se rodiče rozhodnou, že svoje dítě chtějí integrovat do základní školy, obrátí se na speciální pedagogické centrum, aby jim pomohlo vyhledat vhodnou školu a ve spolupráci s učiteli této školy zajistit pedagogickou péči. Rytmus se pak snaží najít pro dítě asistenta. "Velká část z nich je placená z ministerstva práce a sociálních věcí formou dotace na poskytování služby osobní asistence. U dětí s fyzickým postižením se skutečně jedná o osobní asistenci, ale u dětí s postižením mentálním se jedná o asistenci při vyučování, a my prosazujeme, aby to byl asistent pedagoga. Tím se ovšem vystavujeme nebezpečí, že nám ministerstvo práce nebude chtít dát dotaci, protože tito asistenti pracují v resortu školství," říká P. Baxová.

Dohadování mezi resorty

O tom, kdo má různé typy asistenčních služeb financovat, se jedná už několik let. "Při vzdělávání dětí se zdravotním postižením jsou potřeba další podpůrné služby. Jednou z nejvýznamnějších je služba další dospělé osoby. Zpočátku ji zajišťovali civilkáři, později také vychovatelé ze školních družin nebo z internátů, ale pořád to bylo málo. Vzdělávaných dětí s těžkým postižením přibývalo, a proto bylo zapotřebí podpůrné služby zajistit systémově. Od roku 2002 se ministerstvo školství aktivně snažilo o vyřešení podpůrné služby asistence a spolupracovalo s ministerstvem práce a sociálních věcí. Stále se diskutoval problém, zda je asistence sociální služba postiženým dětem, nebo je to podpůrná služba ve vzdělávání. Šlo o to, kdo bude zaměstnavatelem tohoto pracovníka a kdo bude financovat jeho plat," uvádí Marta Teplá z odboru speciálního vzdělávání a institucionální výchovy ministerstva školství. Pracovní skupina složená ze zástupců ministerstva školství a ministerstva práce podle ní ještě v roce 2002 našla kompromisní řešení. "Připravila podklady pro společný metodický pokyn k zajištění obou směrů asistence. Jednou formou by byla osobní asistence, která bude záležitostí ministerstva práce a bude to podpůrná služba pro pobyt postiženého dítěte mimo školu, při dopravě do školy a ze školy, ale také při činnostech mimo vlastní vyučovací proces, ať je to pomoc při hygieně, stravování, o přestávkách a podobně. Druhou formou byla pedagogická asistence, spadající pod ministerstvo školství, a tu by zajišťoval pracovník, který pomáhá dítěti nebo žáku bezprostředně při výuce," vysvětluje M. Teplá. Zmíněný metodický pokyn bohužel nikdy nespatřil světlo světa, protože přišly personální změny na MPSV. "Ten pokyn zahrnoval dva resorty a byl tak složitý, že se nepodařilo dojít k nějakému konsensu. Od roku 2002 resort školství už řešil problematiku po své linii a drželi jsme se pedagogické asistence s tím, že osobní asistenci, která se měla objevit v zákoně o sociálních službách, necháme ministerstvu práce," uvádí M. Teplá. Podle ní zástupci obou resortů jednali o problému asistence ve školách znovu až koncem letošního července. Z jednání, které za ministerstvo práce vedla náměstkyně Ludmila Müllerová a za ministerstvo školství náměstek Jaroslav Müllner, byl pořízen zápis, který má být "výchozím stanoviskem obou resortů pro prezentaci a zpracování dalších opatření". Je zde uvedeno, že "asistence během školního procesu spadá do kompetencí MŠMT, za asistenci mimo budovu školy odpovídá resort MPSV". Pokud jde o asistenta pedagoga, "jeho pracovní náplní je zprostředkovat výchovnou a vzdělávací činnost dětem se speciálními vzdělávacími potřebami, v případě potřeby pomáhat dětem s těžším zdravotním postižením se sebeobsluhou v době vyučování na základě pokynů pedagogického pracovníka." Pokud jde o osobního asistenta, "jeho pracovní náplní v souvislosti s účastí dětí se speciálními vzdělávacími potřebami ve vyučovacím procesu je doprovod dítěte do školy nebo školského zařízení před počátkem vyučování a jeho vyzvednutí ze školy nebo školského zařízení po skončení vyučování." Podle M. Teplé ovšem může jedna osoba obě funkce kumulovat. "Jeden člověk bude mít smlouvu s úřadem práce na osobní asistenci, že přivede ráno dítě ke škole. Potom, pokud bude kvalifikován a bude splňovat podmínky asistenta pedagoga, může provádět i výuku, ale vždy to budou dvě smlouvy, dvojí financování, protože tak se to dohodlo," konstatuje M. Teplá s tím, že pokud se představitelé obou resortů po mnohaletých jednáních nedohodli na společném postupu při zajišťování asistence, nezbývá než to respektovat. "Osobní asistent bude mít smlouvu s rodiči a bude asistovat jednotlivému dítěti v rozsahu, v jakém to bude potřebovat. Třeba ho ráno přivede do školy ve tři čtvrti na osm a přijde si pro něj v půl jedné, půjde s ním na oběd, do družiny a domů, ale nebude to při vyučovacím procesu. U asistenta pedagoga jsme chtěli zamezit tomu, že by asistoval jednomu žáku, ale chtěli jsme, aby asistoval celé třídě. Samozřejmě, že bude pomáhat dítěti s postižením. Ale nikde není psáno, že nebude připravovat pomůcky celé třídě, že s učitelem neopraví její sešity. Bude asistentem pedagoga a bude učiteli pomáhat vést celou třídu," konkretizuje představy, jak by mohla vypadat v praxi dělba rolí mezi asistenty. Podle P. Baxové už léta probíhající jednání oběma resorty inicioval Rytmus. "Chtěli jsme, aby spolu ministerstvo školství a ministerstvo práce mluvily. Také jsem slyšela argumenty, že osobní asistent dovede dítě do lavice a tam se ho ujme asistent pedagoga. Z praxe víme, že to je nesmysl. Je těžké sehnat asistenta a o to těžší je sehnat dva. Je těžké sehnat peníze na jednoho asistenta a o to těžší je sehnat peníze na dva," říká P. Baxová. Postižené děti integrované ve školách většinou přivádějí sami rodiče a některé jsou schopné dokonce docházet samy. "Ta schizofrenie je v tom nesystému financování. Asistenti sice vykonávají celkem odbornou práci, ale my je nemůžeme dobře platit, a podle toho se nám také hlásí lidé, kteří nemají vysokou školu, nemají pedagogické vzdělání, protože bychom je nezaplatili. Tak pro ně děláme různé kursy a semináře a školíme je v průběhu celého roku," říká P. Baxová. Podle ní jsou lidé zaměstnaní jako asistenti strašně málo placení. "Dostávají devět tisíc na plný úvazek. Většinou ale pracují na půlku, takže mají 4500, tedy 3700 čistého. Je obtížné najít člověka, který by byl ochoten pracovat ráno od sedmi do osmi a odpoledne od jedné do dvou. Ale sehnat někoho na čtyři hodiny a jiného dvakrát za den na jednu hodinu, to prostě nejde," říká ředitelka Baxová. Asistenta, který by dítě pouze přivedl a odvedl, podle ní nikdo nechce dělat. "Tvrdili nám, že to v praxi bude tak, že půjde o jednoho člověka, který bude dělat osobního a zároveň třídního asistenta a bude mít dva zaměstnavatele. Takže jako osobní asistent na dvě hodiny denně bude zaměstnaný třeba u nás a na další čtyři nebo šest hodin bude mít jinou smlouvu se školou. V Praze si to také umím představit, ale v malém městě, kde neexistuje organizace, jako je Rytmus, to je zásadní problém. Navíc si myslím, že to je zbytečně komplikované. Na druhou stranu je fakt, že se ministerstva konečně snaží o nějaké řešení, protože tento problém se táhne už neúnosně dlouhou dobu," uvádí P. Baxová.