Mnoho věcí v současné době jaksi ztrácí poezii. Je zvláštní, že s telefony je to právě naopak.Ty moderní něžně zpívají, jejich předchůdci zvonili ostře, protivně.

Když se nedávno večer onen příjemný zvuk ozval, napadlo mě, jako vždy, několik lidí, kteří by se třeba mohli ozvat. Zvedám sluchátko asi při třetím zazvonění a říkám vesele: "Dobrý večer." Správně by se měl člověk nejdřív představit, ale mně se někdy chce říct cokoliv jiného. Ucho na druhé straně mě nejspíš pozná. "Dobry véčer," zaráčkoval na druhé straně mužský hlas, znějící z dálky. A ťuk! Už nic víc.

Spletl si někdo město, stát, či dokonce světadíl? Nic víc než "dobry véčer", dvě osamělá slova, vytržená ze souvislosti? Čistá a přátelská. Kladu si otázku, neozve-li se ještě. Co když ten přátelský pozdrav byl přece jen pro mne? Po pěti minutách vím, že spojení se už neobnoví, že jsme se ztratili. Známí? Neznámí?

Lidé si nějak odvykli vzájemným pozdravům. Já bych chtěla vymyslet reklamu na zdravení. Rušnou ulicí by šel dědeček, dva kluci a děvčátko na kočárku. Koho potkají, toho pozdraví a hned je veselo, všichni jim odpovídají a smějí se na ně. Sebe si na kočárku, vezeném dědečkem, pamatuji, ještě nyní cítím tu příjemnou atmosféru našich procházek mezi lidmi.

Věřte nebo ne, ale občas se snažím cizí lidi zdravit. Ne na rušném náměstí, ale když se potkáme někde v klidnějších uličkách našeho města. A někdy se mi dostane odpovědi. Snad to chce prostě jen začít a nebát se posměchu.

Tohle mě tedy napadlo, když mi v uších ještě znělo ono tajemné "dobry véčer", ne nepodobné Čapkově osamělé šlépěji uprostřed pole.