Praktická slepota, to je úřední termín, kterým se označuje stav, který je přece jen o trošičku lepší než slepota úplná. Přináší člověku dost trablů a problémů, ale také úsměvných situací. Já na pravé oko nevidím a to levé mi ještě dovoluje vidět prsty na půl metru. Někdy ale také vidím i to, co není. Přítelkyně, která mě zná od dětství a prožívala se mnou zhoršování zraku, říká, že mám hezký svět. Často totiž vidím krásné věci tam, kde ve skutečnosti nic hezkého není.

Tak jsem nedávno obdivovala krásně rozkvetlé keře šípkových růží na druhé straně silnice a přítelkyně moje nadšení zchladila konstatováním, že ty moje kvetoucí keře jsou jen haldy žlutého písku. Při procházce známým lesem jsem se divila krásným jezírkům, která tam dřív nebyla, a zase to byl jen ten můj "krásný svět". Ta romantická jezírka byla obloha, která probleskovala mezi kmeny stromů. Svět je asi obyčejnější. Něco jiného jsou moje představy a něco jiného je skutečnost a problémy každodenního života.

Můj problém - byla škola. Učila jsem na střední škole a měla jsem tu práci moc ráda. Ale můj zrak se stále zhoršoval a studenti to věděli. Dozvěděla jsem se, že ti slušnější upustili od "třídního boje" a při mých hodinách neopisovali. Ale bylo i hodně takových, kteří opisovali veřejně, beze strachu, že bych je mohla uvidět.

Když jsem musela jít s očima na operaci, chodili mě moji žáci navštěvovat. Všichni mi upřímně přáli, aby se mé vidění zlepšilo. Nejmilejší přání mi tlumočili zástupci jedné třídy. Přáli mi, abych viděla tak dobře, aby i v mých hodinách mohli opisovat a necítili to jako něco nečestného. Jejich přání se sice nevyplnilo, ale moc se mi líbilo. Ale přece jeden úspěch moje špatné vidění přineslo.

Byla doba písemných maturitních zkoušek, jejich témata přicházela v zalepených obálkách z KNV. Učitel měl před zástupcem vedení školy obálku rozlepit a studentům přečíst a napsat zadání. A to já jsem učinit nemohla. Poprosila jsem tedy zástupce ředitele, aby zadání témat z češtiny přečetl, a já že je napíši na tabuli. Tak se i stalo. Napsala jsem podle jeho diktování názvy témat a všechno, co k nim patřilo. Netušila jsem, že ten, kdo témata psal nebo rozmnožoval, napsal chybně velké písmeno tam, kde mělo být malé.

Profesoři, kteří psali témata podle úředního textu, by si netroufali zapochybovat o správnosti toho, co přišlo "shora". A tak opsali zadání i s chybou. Když přišla dodatečně informace, že se ta chyba nemá při hodnocení počítat, zjistilo se, že jedině třída, kde jsem témata psala já, tuto chybu v písemkách nemá. A tak alespoň jednou byla ta moje praktická slepota výhodou.