Před pětadvaceti lety jsem po operaci šedého zákalu ležela na II. oční klinice v Praze na Karlově náměstí. Ženské oddělení bylo v suterénu, prostředí tam nebylo moc utěšené. Dlouhá chodba, na jedné straně stolky se židlemi a jediné dveře na toaletu. Na druhé straně byla řada pokojů. Ten náš i ty sousední se podobaly jako vejce vejci. Proti dveřím okno, na levé i pravé straně po čtyřech postelích.

Na pokoji s námi ležela jedna čiperná osmdesátiletá paní, která téměř neviděla. Přes den se vždy někdo našel, aby ji odvedl, ale v noci nechtěla babička Horáčková nikoho budit. A na tu nutnou malou noční výpravu se vydávala sama. Vymyslela si zlepšovák. Když opouštěla pokoj, napíchla na kliku kousek toaletního papíru. Dveře na WC už nějak našla, ale zpátky bylo těžké najít tu správnou kliku od pokoje. Takto podle papírku poznala, kde je doma, a pak už to bylo jednoduché. V pokoji stačilo po pravé straně nahmatat čelo první postele, pak ulička a ta druhá postel už patřila paní Horáčkové. Jednou v noci nás probudil dvojnásobný zděšený výkřik. Rázem jsme byly všechny vzhůru. Nejmladší z nás - Ivanka vyskočila a rozsvítila. Rychle jsme obhlédly situaci. Druhá postel vpravo byla prázdná. Zato na opačné straně pokoje byl nějaký nával.

Ta, která tam nepatřila, byla pacientka ze sousedního pokoje. Paní rovněž neviděla, a protože se o zlepšováku babičky Horáčkové vědělo po celém oddělení, začala ho také používat. A co čert nechtěl, té noci se obě ženy vydaly na svou noční výpravu ve stejnou dobu. O něco dříve se vracela naše sousedka a při zpáteční pouti narazila na opentlenou kliku našeho pokoje. Papírek sundala, vstoupila a vyhledala svou třetí postel vlevo. Čí zděšení bylo asi větší? Té, která odhodila deku a dosedla na něco teplého, co strašně zařvalo, nebo té, která byla probuzena ze spánku nepochopitelným závalem? Po počátečním leknutí vzaly obě příhodu s humorem, a tak jsme se tomu zasmály všechny. Ivanka doprovodila našeho hosta ke správným dveřím a pak na i v našem pokoji zavládl noční klid.