Psychiatrie v ostrovské nemocnici je jediným lůžkovým zařízením v kraji. Byla založena už v roce 1953. "Za tu dobu se v psychiatrii udál obrovský pokrok, který zvláště v posledních letech klade velké nároky na péči o nemocné. Na druhé straně naše monopolní postavení umožňuje z bezprostřední blízkosti vidět potřeby nemocných a přizpůsobovat jim spektrum nabízených služeb,"říká primář psychiatrického oddělení David Holub.

Vyplývá z té krajské výsady více privilegií, nebo jen více starostí?
Akutní příjmová část i otevřené psychoterapeutické oddělení poskytují odbornou péči všem obyvatelům Karlovarského a zčásti Plzeňského i Ústeckého kraje, kteří trpí krizí, duševní poruchou nebo poruchou chování takového rázu, že se vymyká možnostem trpícího zvládnout je v domácím prostředí. To nám samozřejmě přináší řadu starostí a nutnost rozšiřovat naše služby.

V čem spočívá rozšiřování vašich služeb?
Daří se nám pokračovat v náročném psychoterapeutickém programu v kvalitě srovnatelné s jinými zařízeními v republice. Naší jednoznačnou prioritou je co nejrychlejší návrat lidí s psychotickým onemocněním do běžného života a zkrácení průměrné doby hospitalizace. V rušných podmínkách rychlého obratu přijímaných a propouštěných navíc nabízíme nemocným ne zcela běžné programy arteterapie, focusingu a kognitivního tréninku.

Jak hodnotíte péči o duševně nemocné po propuštění?
S plnou vážností musím říci, že nynější mimonemocniční péče o duševně nemocné, starší osoby s duševním onemocněním či o drogově závislé je katastrofálně koordinovaná a patří k nejzaostalejším v celé republice. Zažíváme na oddělení pocity bezmoci, kdy propouštíme dobře stabilizované nemocné s vědomím, že následná podpora komunitního systému ani přiměřená péče nejsou dostatečné. Není divu, že se k nám mnozí pacienti vracejí a zbytečně naše oddělení přetěžují.

Jak si tento nepoměr mezi přetížeností nemocnice a chybějícími službami vysvětlujete?
Odpověď není jednoduchá. Vidím zde malý zájem odpovědných osob krajského a městských úřadů a lhostejnost politiků odpovědných za zdravotní a sociální péči. Nejsou vidět žádné regionální projekty nestátních organizací ani nadšené a kvalifikované osoby, které by se do nich pustily. Obyvatelé Karlovarska jsou málo informováni, jak vlastně komunitní péče vypadá a na jak zoufale nízké úrovni se mimonemocniční péče o duševně nemocné v porovnání s jinými regiony České republiky nachází. Samozřejmě, nemám na mysli přetížené psychiatrické ordinace nebo karlovarskou Charitu, které na vakuum komunitních služeb doplácejí.

Jaké služby pro následnou péči by byly zapotřebí nejvíce?
Základním principem léčby je postupné zapojování lidí po duševní krizi do běžného a samostatného života. V Karlovarském kraji chybí celé spektrum rehabilitačních aktivit včetně tréninku sociálních a praktických dovedností. Není rozvinuta podpora tréninku samostatného bydlení, například službami chráněného bydlení nebo domy na půl cesty. Naprostou vzácností v našem kraji je podporované zaměstnávání nebo chráněné dílny s rehabilitačními programy. Víte, přidělit někomu invalidní důchod je technicky jednoduché a úřednicky téměř bezpracné, pacienty to ale velmi stresuje a průběh onemocnění se rozhodně nezlepší.

Proč to mají naši pacienti nejblíže do Plzně, Ústí nad Labem nebo Liberce? Jaké vidíte perspektivy péče o nemocné v kraji?
Podle ministerstva zdravotnictví by na 300 tisíc obyvatel mělo připadat 135 akutních lůžek a 165 lůžek následné psychiatrické péče. Naše oddělení má nyní 23 akutních lůžek a 25 lůžek psychoterapeutického oddělení. Tato čísla hovoří za vše. Naději do budoucna mi dává to, že lidem na Karlovarsku není tato situace lhostejná a že se budou ptát svých politiků, odpovědných úředníků, zástupců pojišťoven, lékařů i angažovaných nestátních organizací, proč je tak těžké uvést již vytvořenou koncepci psychiatrie do života.