Nevidomí žijí mezi námi (Slova úvodem)

Tak jako slepí tápou v našem světě, tak i my tápeme ve světě slepých - nevíme o nich ve velké většině nic. A přece tu jsou. Ale naše komunity jsou od sebe vzájemně odříznuty. Nevidomí nás nevidí a my je přehlížíme. Malý příklad. Kdo z nás zná jméno hluchoslepé Heleny Kellerové, kdo ví něco víc o tvůrci Braillova písma? A abychom se zaměřili na naše prostředí: Slyšeli jste někdy o knize Nevidomí známí, neznámí? To byl jeden z pokusů nevidomých dát o sobě vědět. Zmíněnou publikaci sestavil Rudolf Krchňák, sám od narození slepý. Chce být, podle slov jejího autora, vyprávěním o téměř třech stech lidských osudů poznamenaných ztrátou zraku a zároveň obohacených pevnou vůlí vyrovnat se s ní s pílí, intelektem a zbylými smysly.

Ač nevidomý, byl Rudolf Krchňák nejen výkonným hudebníkem a komponistou, ale psal i básně a beletrii. Svět nevidomých v jejich prožitku, zejména při setkávání s vidoucími, nám přibližuje řada jeho vtipných črt. Čtení jeho próz ze slepeckého života je velmi poučné. Dovídáme se z nich, jak nás "vidí" slepí, a zároveň , jak "vidí" svět kolem sebe.

Slepý totiž ve své cele temnoty za úzkou smyslovou brankou, kterou k němu vstupuje realita, dovede mnohem líp než my ostatní ocenit každou maličkost a dokáže být za ni vděčen. A zároveň si uvědomuje, že každá maličkost, která je pro vidoucího zanedbatelná a snadno zvládnutelná, může mít pro slepého až katastrofální následky. O to víc pro něj význam maličkostí vystupuje do popředí, protože se pro něj stávají signály velkých věcí. Takže pak vidí i to, co my vidoucí nevidíme. Tak i pro nás dík pohledu slepce získávají maličkosti význam, který nám v záplavě ostatních detailů, kterými jsme my vidoucí zahlceni a přesyceni, uniká.

Tento zorný úhel nacházíme nejen u Rudolfa Krchňáka, ale i u většiny literárních prací, které se slétají na stůl Jiřiny Medveďové ve Zlíně, která si předsevzala podchytit zájem nevidomých o tuto formu seberealizace a vydáváním jejich příběhů a příhod nám vidoucím přiblížit život našich nevidomých spoluobčanů. Řadí se tak k těm, kdož chtějí překročit a zrušit hradby ghetta temnoty a invalidity, v němž se někteří z nás ocitli. Co ji k tomu vede? To, co tak přesvědčivě vyslovil v jedné ze svých próz Rudolf Krchňák:

"Vzpomínám si na jedno žertovné povídání o beznohém, který leze na strom, a bezruký po něm kamením hází. Tehdy se nám to zdálo veselé, hodně jsme se tomu nasmáli. A možná byl mezi námi někdo, kdo měl beznohého tátu nebo bezrukého bratra a kdo se tomu nesmál. Ale jeho mlčení jsme my smějící se neslyšeli. Dnes by nám to již směšné nepřipadalo. Bezrucí píší a možná umějí i házet kamením. Snad i beznozí dovedou pomocí protéz a rukou vyšplhat na strom. Umíme tělesné vady přemáhat, protože víme, že jednotlivé orgány jsou pouze nástroji něčeho vyššího. Snad vůle, snad duše. Jak chcete. A to vyšší v člověku zůstává, i když mu stroj utrhne obě ruce, i když mu odumřou oční nervy."

Právě na toto bychom neměli zapomínat, právě toto je důležité si neustále uvědomovat. Vilém Kmuníček