PORADKYNĚ MINISTRA PRŮMYSLU A OBCHODU BĚLA HEJNÁ:

Je podle vás současný systém sociálních služeb pro lidi nemocné, zdravotně postižené, sociálně vyloučené, či osamocené starší občany vyhovující?

Kvalita sociálních služeb je velmi různorodá. Problém je v tom, že neexistuje žádné nařízení, které by kvalitu těchto služeb regulovalo. Vy si sice můžete nějakou sociální službu koupit nebo o ní můžete požádat, ale nemáte žádnou garanci, že dostanete službu stoprocentně kvalitní.

Náš systém se nikdy nezabýval tím, jak zajistit ochranu uživatelů sociálních služeb. Zatím jsme vždycky sledovali jen kritéria nabídky, to znamená, jaké typy služeb máme k dispozici, eventuálně jejich dostupnost. Ale abychom se nějak soustředili na to, jaká je kvalita, že musí být taková, aby neohrožovala klienty, tak to jsme zatím příliš nesledovali.

Jak to zlepšit?

V tuto dobu už jsou k dispozici standardy, které určují jakýsi základní návod, jak by ta která služba měla vypadat. Nejsou však zatím součástí žádného zákona, nejsou začleněny do právního rámce poskytování sociálních služeb. Takže je třeba, aby se to stalo co nejdříve. Zajímavé je, že už jsou ale aplikovány v praxi. Poskytovatelé sociálních služeb už je znají. Odborníci ministerstva práce a sociálních věcí je vytvořili už před dvěma lety a ta praxe se jim postupně přizpůsobuje.

Mají vůbec občané dostatečný přístup k nabídce sociálních služeb?

Myslím si, že dnes úplně rovný přístup neexistuje. Jsou místa, kde sociální služby jsou méně dosažitelné, a jsou místa, kde je to o něco lepší. To bývají většinou větší aglomerace. Čím je to opuštěnější kraj, tím je větší problém se k sociální službě dostat.

A není problém v penězích, že jich prostě není dost?

Musíme si uvědomit, že jsme limitováni nějakými objemy peněz ve veřejných rozpočtech, které je na to společnost ochotná obětovat. Musíme dostat do souladu právě kvalitu a cenu těch služeb. Což dnes není. Dnes můžete za stejné peníze dostat na jedné straně velmi dobrou nadstandardní službu, tak i službu velmi špatnou, hluboko pod jakoukoliv normu.

Měli bychom tedy jasně stanovit: co bude financováno z veřejných rozpočtů, to by měl být standard. A pak se musíme bavit, zda nadstandard bude ochotná svým občanům zaplatit obec nebo jak se na té úhradě bude podílet sám uživatel služby. Nebo zda se vůbec bude uživatel nějak finančně podílet.