Počátkem prosince pořádá občanské sdružení Orfeus ve spolupráci s katedrou sociální práce a sociální politiky a katedrou pedagogiky a psychologie pedagogické fakulty UK v Hradci Králové celostátní konferenci "Sexualita mentálně postižených", více na www.orfeus-cr.cz.

Sexualita osob s mentálním postižením je tabuizované téma. Společnost se někdy mylně domnívá, že tito lidé sexuální potřeby vlastně ani nemají, a pokud je projeví, je to považováno za nepřijatelné. Velká část osob s mentálním postižením žije v ústavech sociální péče, takže tíha zodpovědnosti leží často právě na jejich zaměstnancích. Z historie ústavů pramení rozdělení na chlapecká a dívčí oddělení, v některých ústavech žijí pouze klienti jednoho pohlaví. "Jsou to naprosto nepřirozené podmínky. A čím víc jsou nepřirozené, tím víc se vyskytují nepřirozené sexuální projevy," říká Petr Weiss ze Sexuologického ústavu v Praze. V některých ústavech stále nejsou výjimkou například tresty za masturbaci. "Pokud jsou mentálně postižení omezováni ve svých přirozených projevech, jedná se o hrubé poškozování lidských práv," zdůrazňuje P. Weiss.

Vytvořit osobám s mentálním postižením alespoň částečné možnosti důstojného prožívání vlastní sexuality se snaží například občanské sdružení zdravotně postižených Orfeus. Vedoucí specializované sexuologické poradny tohoto sdružení sexuolog Jiří Mellan říká: "Této problematice se doposud věnuje velmi malá pozornost, a to nejen u nás, ale i ve světě. Je nutné vyvíjet takové aktivity, aby sexualita těchto lidí nebyla potlačována. U mentálně postižených je to hraniční tematika a prosazování práv na jejich sexualitu zavání problémem." Zabraňování sexuálním potřebám ale není jen problémem ústavních zařízení. Svou roli sehrávají také rodiče, kteří u svých mentálně postižených dětí budují trvalou závislost na sobě samých a nedovolí jim, aby dospěly do partnerského vztahu.

Antikoncepce není zneužívání

Jednou z námitek proti podpoře přirozené sexuality mentálně postižených je možný vznik nechtěného těhotenství. Podle Jany Spilkové z psychiatrické léčebny v Bohnicích tento problém jednoznačně řeší antikoncepce. I proto J. Spilková spolu s Martinou Venglařovou z Ústavu etiky při 3. LF UK v Praze pořádá speciální kursy pro osoby s mentálním postižením, kde se například chlapci učí navlékat kondom. Dívky ale podle M. Venglařové většinou po mateřství vůbec netouží. Navíc oproti chlapcům ve vztahu více než sex prosazují doteky, intimitu a pocit partnerství. S nutností zajistit mentálně postiženým antikoncepci souhlasí také P. Weiss: "Pokud na druhou stranu mentálně postižení budou chtít mít dítě, chtěl bych vidět ústav či lékaře, který poruší lidská práva natolik, že mentálně postižené matce zakáže dítě mít. Nikoho přece nelze nutit k interrupci." Na semináři sdružení Orfeus ale zaměstnanci některých ústavů uváděli, že sehnat antikoncepci pro klientku je problematické. "Lékař nechtěl klientce antikoncepci předepsat, mohla by prý být zneužívána, protože případný pachatel by se nemusel bát možnosti otěhotnění. Pochopení jsme našli až u jiné lékařky," uvedla pracovnice nejmenovaného zařízení. P. Weiss k tomu říká: "Takovéhle jednání gynekologa by mělo být okamžitě oznámeno České lékařské komoře. Samozřejmě, že takové dívky jsou sexuálně zneužitelné, nicméně když nedostanou antikoncepci, neznamená to, že budou méně zneužitelné, ale že budou chodit na interrupci."

Ústavům by pomohla metodika

Řada zaměstnanců ústavů se snaží vyjít v otázce sexuality vstříc, přístupy se sice liší, ale vždy záleží na jednotlivci. Podle J. Mellana studie prokázaly, že postoj k sexualitě osob s postižením je přímo úměrný vlastní sexuální spokojenosti zastánců toho kterého názoru. Stejně na spolupráci s pracovníky ústavů reaguje také J. Spilková: "Důležité je, aby pracovníci zařízení neměli problémy sami se sebou, v sexuální oblasti zvlášť." Ústavy sociální péče by podle J. Mellana mohly ustanovit důvěrníka, který by byl schopen o otázkách sexuality mluvit nejen s klientem, ale i se zaměstnancem a věděl by, na koho se v problematické záležitosti obrátit. Základem by mělo být také přijetí kodexu, který by stanovoval možnosti i hranice sexuality pro klienty a metodiku chování ke klientům pro zaměstnance ústavu. Kodex jednoho z nejmenovaných ústavů sociální péče říká: "Nejdůležitější hledisko sexuálního vztahu je rovnocennost lidí v něm. Důraz klademe na odpovědnost, dobrovolnost, úctu, emoční zralost, oboustrannou radost. Nerovnocenný vztah, to je vztah převahy či uplatňování moci jednoho partnera nad druhým, a znamená sexuální zneužívání." Patologické jevy mohou ze strany zdravé osoby vznikat i neúmyslně. "Personál často neví, jak reagovat na sexuální podněty za strany klientů při provádění hygieny, když se jich klienti nevhodně dotýkají nebo je líbají. Je třeba zažít si správné reakce," doplňuje J. Mellan. Metodika postupů by měla vzniknout také pro osobní asistenty. "Asistent by měl vědět, kdy už má tělesný kontakt sexuální podtext. Sexuálně zabarvené chování nebo kontakt mezi lidmi, kteří mají poskytnout ochranu a péči, je vlastně už sexuálním zneužíváním," podotýká J. Spilková.