Práce není nikdy dost ani pro občany bez handicapu
Občanské sdružení Jurta - Agentura Osmý den sídlí sice v Děčíně, ale práci hledá i klientům Ústavů sociální péče na Ústecku. Podle odborné asistentky Veroniky Petrů se zaměstnavatelé u mentálně postižených spoluobčanů bojí hlavně možnosti úrazů. Prý zbytečně.
Jaké služby vaše agentura poskytuje?
"Kromě bydlení s asistencí a pracovní rehabilitace také podporované zaměstnávání. Jeho cílem je, aby klient získal a udržel si práci, která odpovídá jeho možnostem a schopnostem. Většinou není takový klient schopen najít si ji sám a potřebuje s tím pomoci. Proto organizujeme individuální job kluby, kde se naučí to, co oni sami potřebují. Někteří si procvičí hodiny, naučí se, jak se dojíždí, aby mohli chodit do práce v čas a dodržovali správně přestávky, naučí se orientovat v pracovní smlouvě, ve výplatní pásce, žádat o práci, zkrátka to, co je pro ně samotné v dané chvíli důležité. Poskytujeme také asistenci. To znamená, že podle potřeby s našimi klienty chodíme i do práce, aby se naučili práci zvládnout, komunikovat s kolegy. Někdo takovou asistenci potřebuje týden, někdo měsíc."
Proč se vlastně snažíte mentálně postižené spoluobčany zaměstnávat?
"Je to jeden ze způsobů jejich integrace do společnosti a navíc jedno ze základních lidských práv."
Je těžké pro ně práci najít?
"Samozřejmě, práce není nikdy dost ani pro lidi bez handicapu. V současné době se nám to ale daří na Ústecku lépe než v Děčíně. A jsem mile překvapena, že mají zaměstnavatelé zájem takto pomoci, protože v Česku to pořád ještě není moc běžné. Největší problém je, že zaměstnavatelé nemají peníze na zaměstnávání nových lidí. U těchto klientů je ale výhodou, že náklady na mzdu jsou nižší. Jde totiž o pomocné práce, které navíc nejsou příliš populární, jako třeba úklid, práce v kuchyni. A ty naši klienti dělají rádi."
Čeho se zaměstnavatelé nejvíce bojí, když se jich ptáte na práci pro mentálně postiženého?
"Jednoznačně úrazů. Že by například mohli strčit ruce do stroje. To jsou ale podle mého názoru zbytečné obavy. Naši klienti dělají třeba v prádelnách, ale ruce do mandlu ještě nestrčili. Nemám takové zkušenosti."
Nakolik stabilní jsou mentálně postižení spoluobčané v zaměstnání? Vydrží v něm?
"To nemohu příliš objektivně soudit, protože tuto službu poskytujeme rok a půl. Za tu dobu nám ale odešla jen jedna klientka, a to proto, že se přestěhovala."
"Snažíme se naše klienty učit vše, co potřebují, aby se mohli uplatnit na trhu práce. Něco se naučí ve škole, u nás je učíme například žehlit, mandlovat, pracovat na zahradě a podobné dovednosti, aby byli co nejvíce samostatní."
Vendula Veselá, ředitelka ÚSP Všebořice
Autor: JIŘÍ DANÍČEK Zdroj: Ústecký deník
|