Existence nestátních neziskových organizací vede nestranné pozorovatele k různorodým závěrům: "NNO jsou zde, aby reagovaly na nedostatky v činnosti státu", míní jeden. "NNO jsou schopné zlepšit asymetrii vztahu mezi konzumentem a producentem", uvažuje ekonom. "NNO hrají zprostředkovatelskou roli mezi státem a trhem", řekne politolog. "Nárazník mezi státem a společností", myslí sociolog.

Samy sebe NNO vnímají jako ochránce demokratických principů, advokáta některých ohrožených skupin, jako prvek působící pro integraci, jako organizace přinášející do společnosti solidaritu, pomoc druhým, obětavost, odpovědnost, zpětnou vazbu na společenský vývoj. Nepochybně střeží rozmanitost a toleranci. Usilují o naplnění veřejných zájmů. Mohou být zdrojem nových myšlenek a mohou tlumočit představy a názory občanů, kteří se jinak ke slovu nedostanou. O tom všem hovoří také Směrnice na podporu vývoje a posílení NGO v Evropě, přijatá Radou Evropy ve Štrasburku 2. července 1998.

Vzájemný vztah mezi NNO a vládou jako reprezentantkou státu nemá mnoho variant: uskutečňuje se buď na rovině partnerství nebo konfliktu. První varianta je pestřejší, zahrnuje sdílení informací, konzultace, podíl NNO na rozhodnutích vlády. V druhé jde o konkurenční vztahy, projevující se nezájmem a odmítáním. Ideální vztah se odehrává v rozdělení funkcí - stát poskytne rámcové podmínky pro činnosti, které nechce nebo nemůže uspokojivě řešit a NNO převezmou poskytování služeb. Iluzi, že stát - centrální vláda - posoudí lépe potřeby svých obyvatel a s penězi daňových poplatníků bude hospodařit spravedlivěji než kterýkoli jiný subjekt, přece už dnes nikdo nemůže brát vážně.

Mnohé země vytvářejí velkorysé podmínky pro práci NNO. Každý stát má také své priority. Nejvíce peněz pro sociální služby poskytované NNO věnuje Francie, Itálie a Německo, ve Velké Británii vedou kultura a rekreace, v Japonsku vzdělání a výzkum. Jde samozřejmě o veřejné zdroje, které se vláda buď bojí nebo nebojí "pustit" směrem k NNO. Vložit peníze daňových poplatníků do určité oblasti jde jen tehdy, je-li vláda přesvědčena, že se veřejné prostředky v jiné podobě vrátí.

Jak se tedy na české NNO dívá česká vláda? Podle opatrnosti, s jakou se připravuje zákon o sociálních službách, skepticky. Vždyť ve věcném záměru zákona naznačuje, že dojde k úplné delimitaci veřejných prostředků pro sociální služby poskytované NNO na kraje nejdřív za čtyři roky - až v roce 2008. Do té doby mají být zmrazeny sociální plány krajů, protože s omezenými finančními prostředky mohou kraje financovat jen základní programy. Budou to domovy důchodců a ústavy sociální péče, Janou Hrdou již před lety nazvané "lidojemy", na které kraje obdrží prostředky ze státního rozpočtu. NNO zase ostrouhají. Rozvoj terénních sociálních služeb, komunitní plánování, zavádění standardů kvality sociálních služeb se odkládají. Cože bude potom? Budeme znovu poukazovat na postavení NNO v Severním Irsku, odvolávat se na zkušenost s pověřováním NNO k výkonu služeb za veřejné finance v Německu?

Vládní krize. Hle, jak moudré by bývalo bylo přenechat na místních vládách financování sociálních služeb. Kraje představují cosi trvalého, definitivního pro kvalitu života svých obyvatel. Jsou občanům na dosah ruky. Mají své plány rozvoje odpovídající místním potřebám. Třeba také od jedněch voleb ke druhým, ale přesto s větší jistotou v nestabilních obdobích vlády.