Koncem loňského roku, po zásadní kritice legislativní rady vlády, neprošel další věcný záměr zákona o sociálních službách. Náměstkyně ministra práce a sociálních věcí Ludmila Müllerová (KDU-ČSL) má do 30. června 2004 předložit vládě nový věcný záměr tohoto zákona. Na jeho přípravě (spolu s legislativním odborem) pracuje především odbor sociálních služeb, který v minulosti připravoval kontroverzní reformu sociálních služeb v rámci takzvaného česko-britského projektu. "Když děláte zákon, je to vaše dítě. Pokud neprojde, musíte hledat cesty k těm, kdo ho rozcupovali, nebo začít u sebe. Důležité je dosažení konsensu, aby se zákon dostal do praxe. Vím, že praxe odhalí řadu slabin, ale to, že zákon nemáme, je ještě větší problém," říká L. Müllerová.

Jak reagovalo ministerstvo, když vám vláda minulý rok na podzim vrátila věcný záměr zákona?

Hned v prosinci se sešla pracovní skupina, kterou vytvořil ministr, abychom si řekli co dál. V lednu jsme už pracovali v šesti pracovních skupinách, které se zabývaly jednotlivými problémy, například standardizací, financováním, vztahem ke krajské samosprávě a obcím. Jednání ve skupinách bylo náročné a někdy vedlo i k ostré výměně názorů.

Pokud vím, Václav Krása a další zástupci zdravotně postižených odešli z pracovní skupiny proto, že měli zásadně rozdílný názor na financování služeb, požadovali příspěvek na klienta.

V loňské verzi návrhu zákona jsme o příspěvku na klienta neuvažovali. Řídili jsme se přístupem současného premiéra a minulého ministra práce a sociálních věcí, který hovořil o tom, že pokud dáme příspěvek klientovi, nebude ho umět dobře využít. Zkusili jsme hledat kompromis, probrali jsme ho s ministrem a s dalšími uživateli sociálních služeb.

Na čem jste se dohodli?

Přijali jsme myšlenku, že do systému zavedeme příspěvek klientovi na péči, ale že to nebude jediný zdroj financování sociálních služeb. Jestliže zavedeme příspěvek na péči, je nutná diverzifikace zdrojů - klient, stát, samospráva. Mohlo by se stát, že rodina bude chtít "shrábnout" peníze klienta. Kdybychom dali všechny prostředky klientovi, některá zařízení ekonomicky vyhoří a nebudou schopna poskytovat služby. Chtěli jsme dát šanci samosprávám, že nemusejí rušit ústavy proto, že jim nepřijdou žádné peníze ze státního rozpočtu. To byl největší argument, s nímž jsme šli proti požadavku "všechno na klienta". Zároveň jsme se obávali dát všechny prostředky do rukou krajům, protože samosprávy většinou nemají připravené plány sociálních služeb. Proto jsme se dohodli, že než bude přijat zákon o sociálních službách a než se ukáže, že samosprávy vnímají oblast sociálních služeb dostatečně citlivě, zachováme stávající systém financování formou dotací.

Takže jste to vyřešili šalamounsky. Klient sice dostane příspěvek, ale bude to nevýznamná částka.

To není pravda. Tato částka se má nejpozději od roku 2008 pohybovat až na úrovni padesáti procent prostředků, které jdou na sociální služby. Dnes je to zhruba osm miliard korun. Kupní síla uživatele sociálních služeb by měla postupně růst.

Do roku 2008 budou tedy sociální služby financovány postaru?

To rozhodně ne, je tam jedna podstatná změna. V současnosti poskytujeme příspěvek při péči o osobu blízkou a příspěvek k důchodu na bezmocnost, který jde rovnou klientovi. Tyto příspěvky jsou poskytovány podle zákona o sociálním zabezpečení. Ročně na ně vynakládáme více než tři miliardy korun. Tyto zdroje chceme vyjmout ze systému sociálního zabezpečení a převést je do systému sociálních služeb. Hned po přijetí zákona bychom začali uznávat příspěvek na péči. Dnes, když dotyčná osoba pečuje o osobu blízkou, příspěvek jde jí, ale ne tomu, o koho pečuje. Takže klient je stále jakoby v zajetí.

Nic jiného se nezmění?

Samosprávy dnes financují jak terénní služby, tak ústavy, ale z velké části jdou na financování těchto služeb i prostředky státu. Chceme, aby samosprávy měly možnost rozhodovat ve větší míře o tom, zda budou podporovat ústavy nebo terénní služby a podobně.

Jakým způsobem by se měl postižený člověk ucházet o finanční pomoc?

Příspěvek na péči bude vycházet z posouzení jeho zdravotní a sociální situace. Máme představu, že to bude provádět úřad práce, ovšem nikoliv jenom prostřednictvím svých zaměstnanců. Určitě tam musí být sociální pracovník a posudkový lékař, který s konečnou platností rozhodne o míře potřebnosti poskytnutí sociální služby, ale musí mít možnost zajistit posouzení zdravotního stavu žadatele na základě smlouvy s dalšími odbornými lékaři.

Zdravotně postižení původně požadovali tým nezávislých odborníků.

To svým způsobem zůstává, ale my garantujeme, že jednotný přístup v otázkách posuzování zdravotního stavu i sociální situace bude mít v rukou stát. Nemáme mnoho jiných možností, jak to zajistit. Zbývá jen Česká správa sociálního zabezpečení, kde dnes existuje posudková služba, ale ta má nedostatek posudkových lékařů a je přetížena vlastní agendou při posuzování nemocenské, dávek sociální péče a důchodového pojištění. Proto jsme zvolili kombinovanou variantu, kdy je odpovědnost na zaměstnanci státu, a ten má možnost využít služby odborníků z příslušné oblasti.

Jestliže posudkový lékař a sociální pracovník uznají, že žadatel potřebuje zdravotní a sociální pomoc, co ho čeká dál?

Měl by dostat rozhodnutí o přiznání příspěvku na péči. V návrhu jsou čtyři kategorie podle míry postižení. A podle toho jsou odstupňovány i finanční částky. Jestliže dostane dávku 500 korun, signalizuje to, že se nejedná o vysoký stupeň nepříznivé situace a že s touto částkou zřejmě nepatří do lůžkového zařízení. Dnes jsou do domovů důchodců přijímáni klienti, kteří pomoc třeba nepotřebují a řeší tím bytovou situaci ostatních členů rodiny. Senior si může zažádat o umístění do domova důchodců, protože má pocit, že se nachází v nepříznivé sociální a zdravotní situaci, ale lékař ho posoudí jinak. O příspěvku by měl rozhodnout úřad práce, ale volbu služby, tedy i výši spoluúčasti by měl mít v rukou klient.

Znamená to, že i kdyby ho přijali do domova důchodců, nebude mít zajištěno financování?

Bude muset doplácet ze svého. Provozovatel a zřizovatel by měli vědět, že bez prostředků, které přinese uživatel, se nebudou schopni obejít.

Domovy důchodců se tedy budou rozhodovat o přijetí nebo nepřijetí podle toho, jestli senior má či nemá peníze.

Pochopitelně, bude tady spíše zájem o klienta. Když řekne, že půjde do ústavu, ta částka tam půjde za ním, jestliže však řekne, že chce zůstat doma, má možnost se rozhodnout, kdo mu bude zajišťovat služby. Jestliže mu je bude zajišťovat vlastní rodina, znamená to, že chce příspěvek na péči hotově. Pokud si zvolí terénní službu, dostane peníze příslušná organizace. Takže poskytovatelé služeb budou mít zájem získat co nejvíce klientů.

Pokud jde o strukturu služeb, jak se do návrhu zákona promítá myšlenka komunitního plánování?

Plánování sociálních služeb je jednou ze stěžejních myšlenek zákona. Aby kraje a obce věděly, co je pro ně efektivní, musejí si nejprve zjistit, jaké jsou potřeby uživatelů a kdo služby poskytuje, protože v řadě případů dochází v poskytování služeb i k duplicitám. I v desetitisícovém městě může být několik organizací, které poskytují stejné služby, a klienti o nich ani nevědí.

Výraz komunitní plánování mnoha lidem připomíná česko-britský projekt. Jaký je jeho osud?

Byl ukončen a vyhodnocen v roce 2003. Nemyslím si, že by bylo vhodné měnit s příchodem nového vedení ministerstva odbornou a hlavně vžitou terminologii v řízené oblasti.

Ale myšlenky zůstaly.

Zůstaly standardy kvality, ale to není jenom myšlenka česko-britského projektu a neuplatňuje se jenom v sociálních službách. Bez komunitního plánování se také neobejdeme, i když já raději hovořím o plánování sociálních služeb. Tyto věci v návrhu zákona zůstaly. Chtěli jsme, aby nový zákon jednoznačně definoval úkoly ministerstva i samospráv. To byl největší problém, který nám také legislativní rada vyčítala. Systém sociálních služeb musí mít řád i kontrolu v případě poskytování veřejných prostředků. Systém inspekcí i možnost obdržet známku kvality, to je dnes zakotveno v návrhu zákona. Inspekci zřizuje ministerstvo práce a sociálních věcí, a také podle návrhu jmenuje inspektory. Je nutné, aby inspekci vedl státní orgán právě tak jako povinnou registraci těch, kdo se budou ucházet o veřejné prostředky při poskytování sociálních služeb. Dnes si zakládáme na tom, že tento zákon bude náš a není česko-britský. Myslím, že má náš rukopis.

Změnilo se nějak pojetí standardů kvality?

V návrhu zákona předpokládáme, že budou takzvané všeobecné standardy, původně se hovořilo o standardech vysokých. Ne, budou všeobecné standardy, které budou obecně platné. Chceme se vyhnout tomu, abychom stanovovali také personální standardy. Musí být zajištěna odpovídající úroveň péče, ale jak se toho dosáhne, to je odpovědnost zřizovatele či poskytovatele. Řada věcí je totiž také dána hygienickými, technickými a ostatními normami.

Bude dost prostředků na financování jak rezidenčních, tak terénních služeb?

Na koaličním jednání jsme se jednoznačně shodli na tom, že sociální služby jsou hluboce a dlouhodobě podfinancovány. Je to zřetelně vidět v oblasti odměňování. Sociální pracovníci jsou nejhůře placenou skupinou zaměstnanců. Dalším dokladem je to, že sociální služby dotuje samospráva. Tyto částky jsou obtížně vyčíslitelné. Jestli obec vloží do oblasti sociálních služeb milión nebo pět, stát to obtížně zkontroluje. Řada obcí vydává na provoz svých zařízení velmi vysoké prostředky a mnohdy lituje, že přijala zřizovatelskou funkci. Mapovali jsme situaci podle jednotlivých krajů. Chtěli jsme, aby obce sdělily prostřednictvím krajů, kolik by potřebovaly na provoz svých zařízení. Celkem to dělalo více než dvě miliardy korun.

Platové tarify pro sociální pracovníky zůstanou zachovány?

Doufáme, že se změní. Ministr konstatoval, že tento stav je nadále neudržitelný, a uložil v kontextu statistik i požadavků, které na něho vznesla Asociace ústavů sociální péče, přehodnotit postavení sociálního pracovníka i jeho zatřídění v katalogu prací.

Jaký je podle vás optimální scénář pro přijetí zákona?

Pokud vláda věcný návrh zákona přijme, měli bychom mít nejpozději do začátku března příštího roku paragrafové znění. Zákon by měl být schválený do konce roku 2005 tak, aby od 1. ledna 2006 začal platit. Josef Gabriel,