"Kdokoliv se narodil jako člověk, nechť žije jako člověk," hlásal Jan Amos Komenský. Tohoto motta se drží Ústav sociální péče ve Skřivanech, který byl založen 1. července 1964. Letos tedy oslaví čtyřicetiny. Nyní zde žije 90 mentálně postižených žen. V nedalekých Chotělicích od roku 1965 sídlí ústav pro muže, v němž je umístěno 85 klientů.

Skřivany/Chotělice - Místní ústavy sociální péče zřizuje Krajský úřad Královéhradeckého kraje. Oba subjekty potřebují peníze na rekonstrukce, které by zajistily zlepšení životních podmínek klientů. Ústavy sice rodiny s dobrým zázemím nenahradí, jenže mnozí klienti již žádné příbuzné nemají.

Rodiny jsou prý znevýhodněny

Do skřivanského ústavu jsou postižení umisťováni na základě žádosti podané rodinou nebo jiným zařízením. Musí být předložena krajskému úřadu.
"Nelze jednoznačně říci, jestli je pro klienta lepší pobyt v ústavu nebo doma. Každý případ se musí posuzovat individuálně. Zastávám názor, že pokud dobře funguje rodina, ústav ji nenahradí. My jsme tu zejména pro ty postižené, kteří nemají nikoho, kdo by se o ně chtěl nebo mohl starat," řekla sociální pracovnice Ústavu sociální péče ve Skřivanech Stanislava Ludvíková. Průměrný věk klientek v tomto zařízení je asi 33 let. Nejmladší dívka je třináctiletá, nejstarší oslavila padesátku. Měsíční náklady na jednoho klienta se ve skřivanském ústavu pohybují kolem osmnácti tisíc korun měsíčně.
"Náklady, které vynakládáme na pobyt a péči u nás, by pokryly i náklady na domácí pobyt, problém je ale v tom, že rodiny tolik peněz měsíčně od státu nedostanou. Jsou znevýhodněny. Mezery ze strany státu vidím i v nedostatečném přispívání na asistentskou péči. Postižený sice pobírá invalidní důchod a rodiny mají nárok na různé dávky, přesto by mohla být domácí péče více podporována," řekla Stanislava Ludvíková.
Dodala, že některé klientky vlastní rodiny nemají, takže jiná možnost než ústavní péče jim nezbývá.
"Ženy, které příbuzné mají, se s nimi setkávají, frekvence návštěv je však velmi různá. Stává se, že se o postiženou dívku stará například babička, když ale zemře, nebo už výchovu nezvládá, a nejsou jiní známí, postižení končí v ústavu. Že by se někdo z ústavní péče vrátil do rodiny, to se stává velmi málo," konstatovala Stanislava Ludvíková.

Vdavky nikoli, přátelství ano

Mentálně postižené ženy ze skřivanského ústavu se podle zákona nemohou vdávat, protože jsou kvůli svému zdravotnímu stavu zbaveny způsobilosti k právním úkonům.
"Nemohou sice vstupovat do svazků manželských, ale v navazování partnerských vztahů jim nikdo nebrání. Účastníme se řady kulturních, sportovních a jiných akcí, takže možností navazování kontaktů mají dívky dost. V tomto směru spolupracujeme například s chotělickým ústavem,"vysvětlila Stanislava Ludvíková.
Ani v Chotělicích si nemyslí, že ústav plně nahradí rodinu.
"Doma je doma. Pokud je rodina dobře zajištěna, určitě se může o postiženého starat lépe než pracovníci v ústavu. Přibližně pětasedmdesát procent našich klientů však rodinné zázemí nemá, takže ho nahrazujeme," řekla vrchní sestra Ústavu sociální péče v Chotělicích Jana Líbalová.
Věkový průměr klientů v tomto subjektu je zhruba 47 let. Vedení ústavu pro ně pořádá řadu akcí. Společně s dívkami ze Skřivan chodí i do tanečních.

Na vylepšování chybí peníze

Někteří postižení jsou sice trvale upoutáni na lůžko, jejich životní možnosti jsou tedy podstatně omezeny, pracovníci ústavu se však snaží, aby se jim v zařízení žilo co nejlépe.
"Plánujeme řadu rekonstrukcí, které zlepší životní podmínky našich obyvatel, ale jsme limitováni přidělenými finančními prostředky," řekla Jana Líbalová.
Ústav postupně opravují i ve Skřivanech, kde nyní tamní zámek dostává nový nátěr fasády.
"Chceme vybudovat přístavbu, v níž budou nejen ubytovací kapacity, ale i tělocvična, místnost pro rehabilitaci a další nezbytné zázemí. Projekt je hotový, ale už několik let čekáme na přidělení státní dotace. Jsme prý v pořadí," uvedla Stanislava Ludvíková.

ANKETA

* Marie Syřišťová, 69 let, důchodkyně, Chotělice

Žádné problémy s mentálně postiženými nemáme. V podstatě skoro ani nevíme, že je tady máme. Občas vyjdou na procházky po obci, ale jsou moc hodní a slušní. Vždy hezky pozdraví. V ústavu mají velkou zahradu, na které je vídáváme dělat. Práce tam mají dost. V Chotělicích žiji celý život, a co je tu ústav, žádné problémy nikdy nebyly. Nemohu si stěžovat. Nemám k tomu důvod.

* Viktor Romaňák, 60 let, dělník, Chotělice

Myslím si, že ústav u nás v obci nikomu nevadí. Jeho okolí si udržují docela hezky upravené. Mají tam kanceláře, zahradu, a to všechno v naprostém pořádku. Dovnitř nechodíme, takže ani nevíme, jak to tam teď vypadá. Je dobré, že se aspoň nějak zaměstnávají. Na zahradě mají i fóliáky, takže je vidíme pracovat. Nezahálejí. Je jasné, že dělají asi jen ti schopnější, ale ty ostatní skutečně nevidíme.

* Dušan Gomboš, 29 let, dělník, Skřivany

Když postižené holky rodina nechce, tak končí v ústavech. Netvrdím, že je lepší, když jsou v ústavu, protože doma by určitě měly lepší zázemí, ale někdy to prostě nejde, aby byly doma. Ne každá rodina je schopna se postarat o postiženého člověka. Obec by jim mohla dát nějakou možnost přivýdělku, ale sama asi nemá peníze.

* Alena Kykalová, 45 let, prodavačka, Chotělice

V žádném případě nám nevadí, že v naší vesnici sídlí ústav sociální péče, naopak. Jsme rádi, že se tamní obyvatelé dobře starají o svůj areál. Všechno je tam udržované. Občas někoho zahlédnu, když chodí na procházky. Strach z nich určitě nemám. Mají svůj život. Mně osobně tohle sousedství nevadí. I když k nám na návštěvu přijedou děti, berou postižené z ústavu úplně normálně.

* Vladimír Borde, 47 let, traktorista, Skřivany

Místní ústav pro mentálně postižené ženy mi nijak nevadí. Jeho svěřenkyně chodí na procházky po obci, takže tam nejsou stále uzavřeny. Chovají se slušně. Jsou v podstatě chudáci. Nic proti nim nemám. A jestli by mohly být zaměstnány při pomocných pracích v obci? Abych řekl pravdu, tak nevím. Spíš asi ne. Starosta nějaké veřejně prospěšné pracovníky má, takže to stačí.

* František Pozler, 51 let, natěrač, Skřivany

Dívky z ústavu někdy chodí do vesnice na procházky. Doprovázejí je vychovatelky. Že je ústav umístěn v naší obci, mi nevadí, protože s ním nejsou žádné problémy. Strach z postižených žen rozhodně nemám. Nemohou za to, že jsou v ústavu. Rodina je rodina, to je jasné, ale když nefunguje, co jim zbývá? Domácí prostředí je každopádně lepší, ale mnohdy si nemohou moc vybírat.