Žáci základní školy v Nalžovicích se učí v praxi, jak vycházet s postiženými. Osm klientek sociálního ústavu dojíždí totiž do jejich školy na speciální výuku.

Do 3. základní devítileté školy v Nalžovicích zamíří každou středu mikrobus z místního ústavu sociální péče. Jeho osm klientek se zde týden co týden učí pod vedením učitelky první třídy písmenka a počítání do pěti.

"Nevím, pro koho jsou ty hodiny větším přínosem. Zda pro ty ženy, anebo pro děti ze školy, které se tu s nimi běžně setkávají," říká učitelka Jaroslava Procházková, která každý týden vymění na dvě hodiny své prvňáky za osm mentálně postižených dospělých žen.

Na školních chodbách je opravdu vidět, že pro žáky nalžovické školy nepředstavuje komunikace s postiženými žádný problém. Jsou očividně zvyklí na projevy přízně, nadšené polibky či alespoň dotyky.

"V loňském roce se deváťáci dokonce rozhodli seznámit "holky" (jinak svým klientkám učitelka neřekne) s počítačem. A ty měly velikou radost, když se jim povedlo na klávesnici najít písmenko, které se hodinu předtím naučily," vzpomíná Procházková.

Nejpřirozeněji se však s mentálně postiženými dokážou bavit nejmladší žáci. "Vždyť také holky hrozně rády navštěvují družinu. Kočárky a panenky, to jim dokáže vždycky udělat radost," říká učitelka. "Pani učitelko, a bude tam dneska Danielka?" ptá se při zmínce o družině Jaruška, jedna z premiantek zvláštní třídy, na svou osmiletou přítelkyni.

Jaroslava Procházková vysvětluje, že výuka žen, které si pravděpodobně nikdy nedokážou přečíst ani dětskou knížku, není zbytečná ani pro ně samé: "Vrací se tak alespoň částečně do normálního světa, snaží se úměrně svým schopnostem něco dokázat. Ata radost, když třeba v novinových titulcích objeví povědomé písmenko, ta za to určitě stojí."

Názorná výuka soužití

Výuka probíhá podle vzdělávacího programu pro pomocnou školu. Nalžovické ženy jsou právě ve druhém ročníku. Legislativním podkladem jsou ministerské výnosy o celoživotním vzdělávání. Jednoduše řečeno: Každý člověk má právo být vzděláván na úrovni, které je schopen. Některé klientky zvládnou slabikovat nebo se naučí podepsat hůlkovým písmem. Jiné skončí u malování obloučků a poznávání barev.

Zajímavé je pozorovat, jak se i v takové skupině dokážou prosadit tradiční modely chování. Ani tady nechybí cílevědomá premiantka, třídní šašek, přirozená vůdkyně kolektivu či tichá a snaživá žákyně. Co však není úplně typické, je snaha těch lepších pomoci těm, které nestačí. A především - nelíčená radost, když se pomalejší kamarádce povede napsat správně M nebo spočítat jedna a dva.

"Paní učitelko, ona to má správně," vykřikuje nadšeně premiantka a ukazuje na rozpačitě se usmívající sousedku, která se školní látkou obvykle bojuje o poznání hůř než ostatní.

Pro postižené je důležité hlavně něco dělat

"Já vím, že jim to v životě k ničemu nebude. Jedna navíc trpí roztroušenou sklerózou, takže postupně všechno zase zapomene. Ale pro ně je důležité něco dělat, o něco se snažit. Ale nejdůležitější je to, myslím, pro děti ze školy."

Je to taková názorná výuka soužití s odlišnými lidmi," shrnuje ředitel ústavu Jaroslav Kolský, proč už druhým rokem vzdělání pro část svých klientek zajišťují. A ústav s tím počítá i pro příští rok - pokud škola přežije. Výjimku, o kterou žádala z důvodu malého počtu žáků, zatím nedostala.