V současné době se v parlamentu projednává zákon o zaměstnanosti. Kromě jiného se výrazným způsobem snaží usnadnit pozici zdravotně postižených na trhu práce. V průběhu projednávání v poslanecké sněmovně se tak mimo jiné schválilo ustanovení, kterým se navrhuje zvýšit sankční odvod za nenaplnění povinného podílu zaměstnanců se zdravotním postižením z dosavadní výše l,5násobku průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství na 2,5násobek.

U vedený návrh vyvolal vlnu polemik. Zejména malé firmy se bouří. Hlásí, že takové neodůvodněné zvýšení je pro ně neakceptovatelné. Znamená za každého takto "nezaměstnaného" jistou formu daně ve výši přes 40 000 Kč. Pro vysvětlenou je zapotřebí uvést, že opatření se týká všech firem, které mají více než 25 zaměstnanců. Už takové jsou podle zákona povinny zaměstnávat alespoň 4 % osob se změněnou pracovní schopností. Zákon sice současně umožňuje jistou formu náhradního plnění této povinnosti, ale nenaplnění této povinnosti sankcionuje.

Všichni chápeme potřebu usnadnit zaměstnávání spoluobčanů, kteří svůj život prožívají s nějakým zdravotním handicapem. Na druhé straně -je tohle ta správná cesta? Prezident Asociace malých a středních podniků mg. Břetislav Ošťádal uvádí příklady firem, které charakterem své činnosti prostě tyto občany zaměstnat nemohou. Z hlediska bezpečnosti práce, charakteru požadovaných profesí nebo jiné nevhodnosti pro ně nelze najít uplatnění. Je potom spravedlivé takovou firmu trestat?

V logice takového myšlení se nabízí další úvaha: Pokud přijmeme za správnou myšlenku usnadnit zaměstnávání tzv. "těžko umístitelných spoluobčanů" (a ponecháme zatím stranou komentování způsobu, jak toho chceme dosáhnout), musíme se zamyslet i nad tím, zda nás do budoucna nečeká stejný postup u skupin osob dalších. Není jistě sporu o tom, že podobně těžko umístitelní na trhu práce jsou - a stejně nezaviněně - například absolventi škol, matky s malými dětmi, osoby po 50 let věku. Zvláště u poslední kategorie je zapotřebí se zastavit. Úřady práce právě osoby nad 50 let navíc v kombinaci s nižším vzděláním označují jako nezaměstnavatelné. Navíc demografický vývoj naší populace je neúprosný. Podle prognóz se má v ČR do roku 2003 zvýšit podíl osob nad 60 let téměř o polovinu. Počet nejmladších naopak rapidně klesá. Celá Evropa i my stárneme, a tak jsou na místě obavy, kdo bude na důchodce pracovat. Půjdeme-li cestou, která využívá zkušeností zemí EU, které rychle odcházejí od možností "předčasného důchodu" z důvodů bolestného tlaku na státní peníze, budeme muset naopak počítat s tlakem na zaměstnávání lidí ve věkové kategorii 50 - 64 let - hranice, od které zatím naše statistiky řadí občany jako "staré".

Podnikatelé nabízejí řešení: Hledejme pozitivní motivaci. Pojďme cestou bonifikací - zvýhodnění firem, které naopak využívají práci těžko umístitelných občanů (občanů se zdravotním postižením) nebo ji využívají nad zákonem stanovenou minimální hranici. Možnost je i kombinovat takové opatření s omezením ochrany ve smyslu § 47 Zákoníku práce. Tedy - nezavazovat podnikatele, který by mohl takovéto spoluobčany zaměstnat, k současnému riziku potíží dlouhé výpovědní lhůty a povinnosti hledat jiné zaměstnání v případě, že už nemá pro daného pracovníka uplatnění. Byl by ve svém rozhodování pružnější. Spolu s výše zmíněnými motivačními opatřeními by jistě ochotněji vyhověl potřebám umístění určitých skupin osob. Stát by stejně pružně mohl stanovit, které skupiny jsou momentální prioritou.